 Ta vážná dáma na fotografii je Siegelinda, nejmladší člen domácnosti. A má docela zajímavý rodokmen. To bylo totiž tak: jednou v zimě, před léty a léty, se u nás objevila velká černá kočka ze sousedství a protože dostala něco na zub a bylo jí dovoleno natáhnout se na mřížku ústředního topení, přišla další den znovu a postupně u nás trávila spoustu času. Dostalo se jí tedy i nového jména (původní jsme neznali) a protože krásně hluboce brumlavě předla, znělo Brumhilda, a časem správněji Brunhilda.
Po čase si ji namluvil veliký, jednooký, také zcela černý
kocour ze sousedství, zvaný Joffre a zplodili spolu pár koťat. Ty Brunhilda
pyšně chodila ukazovat, až se jednou jedno z nich zatoulalo nepozorovaně do
sklepa, ze kterého jsem je jen šťastnou náhodnou na poslední chvíli zachránil,
už pěkně hladové a prochladlé. Dostalo se mu tedy poněkud větší péče než
ostatním a jména Kriemhilda. A rostlo jako z vody.
Když Brunhildu nešťastně srazilo auto,
nahradila ji v pravidelných návštěvách naší domácnosti a nebylo věrnější,
přítulnější, společenštější a milejší kočky. A taky pěkně zvědavé: když jsme
přestavovali dům, měli jsme obavy, že jí hluk, zmatek a spousta řemeslníků
vyštvou, opak byl však pravdou. Kdykoliv někdo z řemeslníků sáhl po cihle, kladivu
či lžíci, mohl si být jist, že nejprve narazí na zvědavou kočičí hlavu. Dokonce
si z té doby odnesla na zádech do zrzava vyšisovaný flek od čerstvě vyhašeného
vápna!
A tuhletu Kriemhildu při bouřlivých
kočičích námluvách (v okolí připadá na jednu kočku asi tak pět, deset kocourů)
nakonec vybojoval polodivoký, šlachovitý, bílomourovatý, nikterak hezký a
pranic přítulný kocour. To už jsme si ovšem domluvili se sousedkou, že jedno
Kriemhildino kotě už připadne cele nám. Což je právě Siegelinda. Bohužel záhy
na to i Kriemhildu srazilo auto při neopatrném až pyšném přecházení ulice....
A teď, proč to vlastně celé vyprávím (pominu-li
jeden důvod, že rád na Brunhildu a zvláště Kriemhildu vzpomínám): Siegelinda
rozhodně nepatří mezi příliš přítulné, lísající se, vzorné domácí mazlíčky, na
to měla poněkud svérázného otce. Prohání ptáky a sem tam k velké nelibosti mé
paní některého uloví, nosí domů myši a s potěšením je zakusuje na
nejsvětlejších místech koberce, každou chvíli se kvůli maličkosti urazí, při
každém šustnutí je okamžitě ve střehu a sem tam se chová pěkně nevypočitatelně
až střeleně. Ovšem jsem přesvědčen, že auto ji určitě nepřejede, na to jí
zůstala spousta zdravých instinktů....
A jsem u závěru nejzávěrovatějšího: kdejaká
žena snila či sní o vysokém, pohledném, silném, sebevědomém sexy chlapovi,
který by ovšem zároveň nekoukal po jiných ženských a jiné ženské by nekoukaly
po něm a vůbec by byl domácí puťkou, nejraději trochu pod pantoflem. Kdejaký
"chlap - ňouma" pak sní o krásné, vzdělané, chytré a podnikavé ženě,
která by se o něho ovšem zároveň nezištně, věrně a dokonale celý čas starala. A
kdejací rodičové chtějí na jedné straně děti, které budou zdravé, čilé,
činorodé a zvídavé, na druhé straně ovšem tiché, uvážlivé a zcela poslušné a
touhy rodičů kopírující. Toužíme po silných, rychlých autech se spotřebou
malého motocyklu a luxusních dovolených za hubičku. Sníme o závodním koni za
cenu herky....
Miroslav
Macek
|
