|
 Jsem vdaná 26 let za skvělého manžela. Pere, žehlí, myje nádobí, nakupuje. Nikdo mu tu práci nenutí, dělá to dobrovolně. Peče i buchty. Já skoro neperu, skoro nežehlím, skoro vůbec nechodím na nákupy, vůbec nemyju nádobí. Buchty peču občas, vařím skoro denně teplé večeře. Do revoluce byl živitelem rodiny manžel, vydělávala jsem méně než on.
Od revoluce je to přesně naopak, i když ani on nevydělává málo. Můj skvělý manžel je introvert, vůbec se se mnou nebaví, pouze se pozdravíme při příchodu z práce a když spolu prohodíme pár slov, tak jen o provozních záležitostech domácnosti - co mám uvařit nebo co on má nakoupit, případně, že by mohl spravit vodovodní kohoutek apod. Můj skvělý manžel je spolehlivý a taky obětavý (udělá pro mně vše, i když se musím vždy dlouho doprošovat i kvůli blbosti). S mým skvělým manželem žijeme už od revoluce vedle sebe jako dva cizí lidé, sex už skoro nepěstujeme (je mi 48 a mému skvělému manželovi 55). Můj manžel je šetrný člověk. Když mu koupím na vánoce nějaký dárek, tak nikdy neřekne "děkuji" nebo "mám z toho radost". Vždycky řekne: "proč to kupuješ, proč zbytečně utrácíš, to je zbytečné". Protože můj skvělý manžel oslaví za pár dní 55 let, sháněla jsem mu dárek k narozeninám. Protože má již velmi opotřebenou aktovku do práce a má na ní pokažené zámky, koupila jsem mu novou krásnou aktovku. Přiběhla jsem s nákupy domů a práskla s taškami na zem v předsíni, abych stihla doběhnout na WC. Mezitím můj skvělý manžel nahlédl do tašek, co jsem koupila. Když jsem vyšla z WC, můj skvělý manžel zahřímal: "nechápu, proč mi kupuješ novou aktovku, já ji nechci a nosit ji nebudu". Na to já líbezným hlasem: "No tak, když už jsi tu aktovku našel, tak nemusíš čekat, až ji dostaneš k narozeninám a můžeš ji nosit hned. To je dárek k narozeninám". Odpověďˇ: "já žádný dárek nechci, můžeš ji jít vrátit do obchodu". To mě naštvalo, ale nereagovala jsem. Vzala jsem jeho starou aktovku a přendala mu z ní věci do nové. Při té příležitosti jsem se dozvěděla a bylo mi řečeno důrazným hlasem, že jsem kráva a že aktovku nosit nebude. Starou aktovku jsem vyhodila do koše. A víc jsem to neřešila. Dnes ráno jsem našla novou aktovku pohozenou na pohovce v obýváku, byla vyprázdněná, stará ležela v odpakovém koši. Asi šel do práce s igelitkou. Kudlanko, poraď mi, jak se mám zlepšit, aby můj skvělý manžel neměl za manželku krávu. Rozmarýna
ODPOVĚĎ: Milá Rozmarýnko, tvůj v rozmarném dechu napsaný dopis mne nejprve rozesmál, vzápětí rozesmutnil. Je mi líto, že máš vedle sebe smutného suchara, naštvaného na celý svět, na sebe, na tebe "a vůbec". Urputně kráčí svými vyšlapanými cestičkami, mezi všemi, kteří mu nějak ublížili a ubližují, zahleděný sám do sebe a do své naštvanosti (abych to napsala slušně...). Myslím, že on si v tom svém "Dni blbec" vlastně lebí, rochní a užívá, plave si v té sebelítosti jak ryba ve vodě. Určitě to není hloupý člověk, určitě s ním byla dřív zábava, ale někde se něco zadrhlo... Víš, myslím si, že to bude asi proto, že není tím, bez koho byste se neobešli, kdo je nepostradatelná veličina rodiny. Zastaralý mindráček... Co poradit? On by potřeboval, abys ho potřebovala. Pak by ti blahosklonně poradil, zachránil tě před vlnou tsunami, za svý poslední peníze ti koupil dva rohlíky, abys viděla, jak je hodnej.... Ale bohužel, ty jsi soběstačná, úspěšná, a nejspíš i šmrncovní ženská, která hned tak žádnou záchranu nepotřebuje. On to ví, nejspíš ho to převelice žere a neví co s tím. Jak vidno, ty taky ne, i když - ty jsi na tom líp... Pokud bych mohla něco doporučit, vymysli si něco, o čem víš, že to umí, zná, je to jeho záliba - a nějakým nenápadným způsobem ho požádej o radu, vysvětlení, pomoc... A pak chval, hlaď, obdivuj - až téměř do uchválení, vyhlazení a uobdivování :-))) Ale jo, dělám si legraci - ovšem, to, že bys ho měla nějak (nenápadně) psychicky postavit na nohy, to myslím zcela vážně... Pak by i tu tašku nosil, a rád. Teď ovšem ví, že tě tím naštve, když ji nepřijme... Kdyby nebyl introvert, tak by ti dělal scény, byl by hrubý a hulvát. Takhle je jen nepříjemný morous. Ale - ve skutečnosti mu je asi jen hodně moc smutno... Rozhodně se ještě ozvi... d@niela
|
. Tenhle příběh není o honění si ega, von ten chlapík byl určitě stejnej i v době, kdy vydělával víc a živil rodinu. Z celýho článku je především jasná jedna věc: Rozmarýna ani po tolika letech soužití není schopná respektovat svýho chlapa jako samostatnou bytost. Jeho pocity a přání jsou jí naprosto ukradený, důležitý je, co chce ona, co mu ona vnutí, protože ona má přece svou správnou představu o tom, jak mají fungovat, co on si má myslet a jakej by se mu měl líbit dárek. Netvrdím, že ten její chlápek nedělá v jejich vztahu to samý, jenže on sem nic nenapsal, takže o něm nevím nic. Přiznám se, že zůstávám v němým údivu, jak dlouho tohle manželství vydrželo, moc tam nevidím důvod (kromě neochoty ke změnám). Brrrr. Úplně se oklepávám, v něčem takovým léta žít. Je ale fakt, že takhle žije spousta párů a říká se tomu "spokojený manželství". 
, ale spíš si myslím, že to Rozmarýna udělala jako výraz dobré vůle a v podstatě je to výraz komunikační bezmoci. 
