 Žila jsem docela normální život vdané ženské kolem padesátky, když jsem poznala Igora. Pracuji na jednom úřadě, kam mi do kanceláře chodí celý den různí lidé a já jim vyřizuji jejich záležitosti. Igor tenkrát stavěl domek a tak se naše setkání ještě párkrát opakovalo. Jenže, já už hořela jak ta příslovečná stodola… Byl prostě ztělesněním nějakého mého ideálu. Milý, pozorný, chytrý, prostě úžasný. Asi po třetí návštěvě, když odcházel, řekl, že jde na oběd a jestli bych nešla s ním. Alena
Nemohla
jsem na něj přestat myslet ani doma, i když jsem měla docela prima a fungující
vztah. Že jsem si myslela, že to v mých osmačtyřiceti už je vztah na celý
život. Ale Igor – to bylo něco tak jiného, on mě úplně očaroval. On taky nebyl
sám, měl přítelkyni, ale já byla natolik okouzlená, že jsem to nebrala na
vědomí, jako by neexistovala. Nikdy o ní nemluvil. Posílal mi e-mailem milostné
vzkazy, nosil mi květiny.. Za tři týdny jsme našli způsob, jak spolu strávit
noc, a jestli jsem předtím byla okouzlená, teď jsem mu úplně propadla.
Bavilo
nás to oba, scházeli jsme se, co to šlo, co jen naše paralelní vztahy unesly.
Byl to ale vztah zvláštní, jako bych od začátku věděla, že nikam nepovede.
Nikdy mě nenapadlo se ho zeptat, co bude dál. On nic takového taky neříkal.
Nenapadlo mě o tom přemýšlet, to až později. Všechny chvíle, kdy jsem byla s
ním, byly skvělé. Bylo to zcela jednoduché - na oběd, a pak si dali rychlovku
na parkovišti, a zase odešli každý svou cestou.
Dávno
jsem pochopila, že se mnou nemá jiné úmysly než tyhle, ale nebylo to nic, o čem
bych přemýšlela. Opravdu to perfektně vystihuje název „kamarád s výhodami“.
Asi
tak po půl roce odejel manžel na vzdálenou stavbu a domů jezdí jen za týden, za
dva. S Igorem to bylo čím dál tím víc fascinující, scházeli jsme se v půjčených
bytech, někdy chodili noční Prahou… ano, vlastně jsme se postupně stali dobrými
přáteli. Pořád s výhodami, pochopitelně.
Jenže
pak ke mně před pár dny do kanceláře přišla jedna mladá žena, která mne
prosila, že by se mnou potřebovala mluvit soukromě. Tak ano, byla jsem tam den sama,
a byla zrovna polední pauza. A ona se mi rozbrečela, že její manžel přišel na
to, že ona udržuje vztah s mým manželem a chce se s ní rozvést! A prý jí
ten můj řekl, že to s ní nikdy nemyslel vážně, a rozvádět se rozhodně nechce. Mluvila
dost zmateně, takže jsem napřed vůbec nechápala, o co vlastně jde.
To
bylo jak pěstí mezi oči! Nakonec mne zachránil konec polední pauzy a já hovor s ní
skončila.
Jsem
teď jak ve zlém snu, pořád to nechápu. U nás doma celé ty naše společné roky,
jsme spolu třiadvacet let, všechno fungovalo, manžel má syna z prvního manželství,
o kterého se stará a který chodí k nám, opravdu by mne nikdy nenapadlo, že
by se něco takového mohlo stát. Vůbec nevím, jak tuhle situaci řešit. Nepište
mi, prosím, že je to trest za to moje „kamarádství“, u nás doma jinak doposud
všechno fungovalo, a něco podobného by mne nikdy nenapadlo...
O D P O V Ě Ď :
Milá Aleno,
budeš se divit, ale docela tě chápu. Třiadvacet let
klidného normálního života - to je jako taková příjemná cesta klidnou
silnicí... Žádné extra vzrůšo, příjemná pohoda, ty si sedíš v kanceláři a
najednou ti tam vejde něco jako pervitin v mužském provedení... No, některá
odolá, některá ne. Ty jsi tedy ten druhý případ. Nebudu tě za to odsuzovat, ani
k tomu nemám žádná práva. Jen oceňuju, že jsi se snažila - a snad i dovedla - vše řádně kamuflovat, aby
se na to nepřišlo.
Vyslechla jsem podobných osudů už hodně, takže vím, že
to opravdu není nic nového. Nejspíš bys s Igorem buď skončila jen jako
"kamarádi a nic víc", a nebo časem úplně. Ale - to je nyní vedlejší.
Ty teď máš před sebou dilema, jak se zachovat k tomu svému hříšníkovi.
Také je tu možnost, že on o Igorovi ví a vlastně ten
jeho úlet je toho výsledek - kdož ví?
Je několik možností, záleží na tom, jaká bude situace.
Z tvého dopisu usuzuju, že ty se rozhodně rozvádět nechceš, protože by tě v tom
případě čekala asi na určitou dobu samota - ani manžel, ani kamarád.
Takže zkus se ovládnout, a hlavně nedělat žádné scény.
Chovej se - až zase přijede manžel domů - zcela normálně, a pozoruj, jak se
bude chovat on. Není totiž zcela jisté, že se mu jeho milenka přiznala k té
návštěvě u tebe v práci a o té plačtivé scéně.
Vzhledem k tomu, že máš také velkou hroudu másla na
hlavě, tak máš jedinou možnost, že to uhrát na "fifty-fifty". Pokud se on přizná, tak ty už máš předem výhodu, že víš, že on s ní být nechce, a záleží jen na tom, abys ho znovu přesvědčila, že jedině život s tebou je to do budoucna nejlepší. No, budiž ti všechny čarodějnice nápomocny, abys to zvládla. Protože pokud zachováš klid, nebudeš vyčítat, hysterčit, brečet - tak by se ti to mohlo zdařit. To je totiž to hlavní, co ti naši chlapi ze srdce nenávidějí: domácí scény... Třeba o Igorovi neví - tak v tom případě bych Igora pro příští delší dobu zcela vymazala. Pokud ví, může to být pro tebe i trochu k dobru, protože mu tím vlastně naznačuješ, že to tak váchnivé mezi vámi dvěma už nebylo. Což ovšem - bohužel - platí i v opačném případě... Když tak napiš, jak to zvládáš..
KUDLANKA
|
