 Sedím před monitorem a vůbec nevím, co bych měla napsat. Jsme všichni zasaženi jedovatým závanem nečekaného zla - ale současně se, narozdíl od mnoha lidí v celém světě, máme dobře. Zatím. V době, kdy nám ze zádveří hrozí podstatně větší děs a trauma, se stále ještě můžeme v poklidu zavřít doma. Mezi svými, nebo i jen každý sám, podle toho, jak kdo právě žije. Mj. mám obstarožního kamaráda, který žije (relativně) sám už dlouhá léta. Je to jeho životní filozofie: nejspokojenější je, když přijde domů, a má pokoj od "všech lidí dobré vůle". Inu, každý jsme jiný. 
Ono se to naše žití postupně mění. Někdy si
neumíme představit nic hezčího, než být v něčí náruči, jiný je blažený každou
chvíli někde jinde, další každou chvíli s někým jiným.
Vzpomínám na svátky, kdy moje děti byly
první rok "ve světě", už bydlely každé jinde. Tehdy jsem si jen po
půlnoci rozbalila dárečky, které tu stále čekaly pod krásně ozdobeným stromkem.
Umělým, nechtěla jsem "zabíjet" živý stromek, jednoduše: ošklivý bych
domů nechtěla a krásněho mi bylo zase líto. A ten umělý se mi povedlo koupit
tak šikovně, že ozdobený je překrásný.
A tenkrát byl stejně ozdobený naposledy. Od
té doby spí předlouhý sen ve sklepě, obklopený škatulemi s ozdobami. Snad mě to
ještě někdy popadne a zase to všechno vybalím... Stejně se pak všechno změnilo; já si tehdy opatřila nového manžela, dcera se vdala, syn vymetal vejšky, studoval jednou dokonce dvě najednou. Po létech se všechno zase ustálilo, a i když mám plno důvodů, abych nebyla zrovna velešťastná, naučila jsem se jedno:
Co můžeš
změnit, to změň.
Co
nemůžeš změnit, to přijmi.
Co
nemůžeš přijmout, to nech být.
Prostě dovol věcem, které
nemůžeš ovlivnit, ať se stanou. Netrap se tím, že jim nemůžeš zabránit. Jednou prý řekl dalajlama: „Každý problém buď má, anebo nemá řešení. Pokud ho
má, nemusíme si dělat starosti. A pokud nemá, starosti nepomohou.“
Ano, člověk musí jít dopředu,
nemá cenu se hrabat v minulosti a říkat si „proč, co by, kdyby“. Je nutné si znovu nastavit cíle, alespoň
nějaké, a snažit se. Věřím, že tím se vyřeší mnoho problémů a hlavně pocit, že
jsme pro někoho nebyli dost.
Hned všechno nevzdávat – vím,
je to těžké, ale to, co nás v životě brzdí, jsou negativní myšlenky. Je
zbytečné hledat útěchu ve druhých. Ta opravdová síla je jen a jen v nás.
A i když padneme na dno, musíme se snažit zvednout.
Jako
ten bájný pták Fénix.
Přeju
vám všem,
abyste
prožili hezké Vánoce d@niela
|
