 Známé přísloví tvrdí, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Zástupy schizofreniků by mohly protestovat, že na to, abyste byli člověkem vícekrát, není znalost cizích jazyků nezbytnou podmínkou, ovšem držme se protentokrát moudrosti našich předků. Umět nějaký cizí jazyk jsem chtěl odjakživa. Naposledy, už před mnoha lety, jsem se rozhodl osvojit si jazyk Leonarda da Vinciho a Federica Felliniho a vrhnul se proto do studia francouzštiny. Přiznám se, že mi to moc nešlo. Naučil jsem se rozlišovat slova „merci“ a „merde“ (to první je slušné a míň se používá) a už v první lekci narazil na jediné francouzské slovo, které si pamatuju dodnes: „le coupable“ („viník“).
Pak už si vzpomínám jen
na to, že „devadesát osm“ se francouzsky řekne „quatre-vingt-dix-huit“, což je
doslova „čtyři-dvacet-deset-osm“ a spíš než jako číslovka to vypadá jako
taková ta hádanka „Doplňte do posloupnosti číslo, které logicky navazuje na ta
předchozí.“ Není divu, že národ s takovými číslovkami se nesnáší
s akurátními a přísně logickými Němci. Snad bych si vzpomněl
i na nějaká další francouzská slovíčka, ale obávám se, že to už bych
střílel trochu od beaucoup.
Zkoumal jsem tenkrát,
proč mi cizí jazyky tak moc nejdou, a zjistil, že za to mohou moji rodiče.
Kdybych chtěl opravdu umět nějaký cizí jazyk, musel bych
s ním začít už jako miminko v bilingvní rodině. Miminka
v rodinách, kde každý z rodičů mluví jiným jazykem, bez sebemenší
námahy konverzují o bryndácích a kašičkách v několika světových
jazycích.
Proto dodnes nedokážu
odpustit svým zbabělým rodičům, že ani jeden z nich neměl odvahu být
cizinec. To jejich vinou jsem strávil svá nejlepší léta nad umolousaným
slovníčkem a cvičebnicí gramatiky a učil se věty jako „Uwe se těší,
jak si jako jeřábník bude moci dobře vydělat“ nebo „V poslední době Bruno
zpohodlněl a dokonce si nechal narůst bříško.“
Těmi nejlepšími léty
samozřejmě myslím střední školu, což je doba, kdy si hormony zmítaný člověk
zapamatuje z výuky jazyků opravdu jen to nejpodstatnější
(„Geburtsbeihilfe“ = poporodní příplatek). Z učebnice němčiny, kterou jsme
tehdy používali, mi utkvěla ještě kapitola o městě, v níž jsme
posílali náhodné kolemjdoucí k Leninově muzeu. Na otázku „Promiňte,
prosím, kde je tady Leninovo muzeum?“ jsem se naučil odpovídat „Gleich um die
Ecke“ („Hned za rohem“). Učebnice totiž pocházela z doby, kdy za
každým rohem jakéhokoli města opravdu bylo Leninovo
muzeum. Dneska už to tak není, takže až mě nějaký Němec zastaví s otázkou
„Entschuldigen Sie bitte, wo findet man das Lenin-Museum in dieser Stadt?“, pošlu
ho za roh a uteču.
Vyučovat cizí jazyky až
na střední škole je samozřejmě pozdě. Dneska se s jazyky začíná co
nejdříve, protože malé děti mají ještě nevyvinutý, poloprázdný mozeček
a jsou celé lačné zaplnit ho tím, že se zpaměti naučí
libovolnou hovadinu. Právě proto si malé dítě celkem bez problémů dokáže
osvojit i slova jako
„Rindfleischetikettierungsüberwachungsaufgabenübertragungsgesetz“ (= zákon
o převodu kompetencí při dohledu nad označováním hovězího masa).
Tahle úžasná vlastnost
malých dětí samozřejmě neušla pozornosti závistivým dospělým, kteří pro ně
vymysleli tzv. učebnice. Úkolem „učebnic“ je dětem tuhle snadnou cestu
k poznání zkomplikovat. Jsou to brožury o formátu cca A4,18 – tedy
jen o maličko větším, než aby se vešly do standardních igelitových obalů –
a obsahují skrumáž textů, které mají v dětech vzbudit dojem, že učit
se cizí jazyk je zbytečné.
„V tomto autě jsou čtyři
krysy,“ prozradí vám autoři na jedné stránce. „Peggy v půl šesté bruslí,“
dozvíte se hned na té protější. „Max pracuje ušima,“ dozvídáte se postupně
další informace. Sotva si však malý člověk vybuduje jakýs takýs vztah ke
krysám, bruslící Peggy a k Maxovi s ušima, už ho autoři učebnice
ženou skrze minulý čas průběhový do zelinářství, aby si tam objednal artyčok.
O Maxovi, krysách, o Peggy a dokonce ani o artyčoku už
nepadne ve zbytku učebnice ani slovo. Malý člověk, lačný vědět, co se
s nimi všemi stalo, je ponechán ve vzduchoprázdnu.
Ne vždycky tomu tak
bylo. My se ve škole učili angličtinu z učebnice, která byla zároveň ságou
rodiny Prokopových. Tu tvořil pan Prokop, velmi dobrý tovární technik, jeho
žena – učitelka, která na něj byla hrdá, jejich syn Michael, který byl velmi
šikovný a chytrý a hrál na kytaru, a jejich dcera Susan, která
byla blonďatá a měla hodně šatů. Celá naše třída spoluprožívala jejich
dobrodružství (např. Prokopovi jedou za dědečkem, Prokopovi jdou do restaurace,
Prokopovi diskutují o módě, k Prokopům přijíždí skotský student
zpívat teskné písně o Loch Lomondu a pomáhat na stavbě přehrady,
která pomůže zemědělcům z družstva se zavlažováním obilných lánů). Dodnes
mi vrtá hlavou, proč na základě učebnice o Prokopových ještě nikdo
nenatočil žádný seriál.
Představuju si, že by to
mohlo být něco podobného Hře na oliheň. Jednotliví příslušníci
rodiny Prokopových by v seriálu postupně umírali strašlivou smrtí, drceni
třetím kondicionálem nastřídačku s nepřímou řečí v předpřítomném čase
průběhovém.
Mimochodem, kdybyste
stejně jako já přemýšleli, jaké číslo navazuje na logickou řadu
„čtyři-dvacet-deset-osm“, tak podle mě je to „dvanáct“. Neptejte se mě ale
proč. Zajděte za roh a zeptejte se radši nějakého Němce. A dávejte si
pozor, abyste přitom nešlápli do „merci“.
Jan Flaška
|
