 Lidi, to snad není možný! Spáchala jsem dobrý skutek zcela proti své vůli... Představte si typický pražský panelák, dvanáct pater, čtyřiadvacet králičích doupat o rozloze 60 m2, v každém jedna rodina, společné schodiště, výtah s nosností pěti panáčků, nástěnka s domovním řádem, na které je puberťáckou rukou dopsáno „domovník řádí. Doneslo se ke mně, že obyvatelé nedaleké vilové čtvrti nám říkají termiti. Buržousti jedni...
To máte tak.
Když chcete v malém bytě něco přestěhovat, musíte posunout všechno ostatní a
dávat sakra bacha, abyste se ve vlastním obýváku nezazdili za živa.Tak jsme se
nedávno rozhodli koupit nový gauč. Náš stařičký hnědý kamarád byl módním
výstřelkem bytového designu už za Husáka. Ten gauč zažil dva pelichající psy,
tisíce balíčků čipsů a hodně hodně zadků. Když dorazila nová pohovka, vzdychali
jsme nadšením. Obývák se proměnil v rytířský sál a náš prašivý veterán putoval
z bytu.
„Neopouštěj
staré věci pro nové..." zazněla mi v hlavě písnička od Svěráka a Uhlíře.
„I když
barva šediví a prýská..." Achjo,
chudák gauč.
"Byly
kdysi lesklé, byly chromové..."
Vzpomněla jsem si, jak jsem na našem gauči metala veletoče jako
šestiletá holka.
„A teď se
jim na smetišti stýská."
Záběr na
opuštěný gauč zavalený odpadky - zamáčkla jsem slzu a rozhodla se: "Stát!
Zadržte! My si ten gauč necháme, postavte ho tady přede dveřmi. Díky."
Stěhováci zmizeli a moje prašivá pohovka zůstala před bytem. Co teď? Do bytu se
nevejde. Dohodli jsme se, že gauč na pár dnů postavíme nenápadně pod společné
schodiště ke vchodovým dveřím do paneláku a zatím vymyslíme, kam s ním dál.
Stalo se.
Abychom
nedráždili sousedy zneužíváním společných prostor, vytiskla jsem na počítači A4
ceduli: „Toto je jen dočasné řešení, do několika dnů odklidíme. Francová"
a nalepila jí na opěradlo gauče.
Když jsem se
druhý den táhla v deset večer z práce, potkala jsem u metra sousedku.
Neodpověděla na pozdrav. Puberťák Honza, který vycházel z našeho vchodu,
kroutil hlavou a huhlal: "Tak to je teda fakt hustý! To je hustý!" a
zmizel ve tmě.
Vstoupila jsem
do baráku a ucítila smrad. Chodbou se neslo hlasité chrápání. Rozsvítila jsem a
hrozně se lekla. Na našem gauči ležel bezdomovec, ze žraločí boty mu koukaly
černé prsty a palcem u ruky ucpával hrdlo prázdné flašky od Tuzemáku. Cedule s
nápisem: "Toto je jen dočasné řešení, do několika dnů odklidíme. Francová"
nad jeho nohama byla už jen komickou souhrou okolností.
Zůstal celý
víkend. Pod gaučem se nashromáždila spousta igelitek s nejasným obsahem a
tenhle životní trosečník spal a spal a spal. A já nespala a nespala a
přemýšlela, jestli ho mám jít vzbudit a vyhnat chudáka do zimy, nebo ho odnést
spícího k popelnicím.
A když jsem se
rozhodla ho vypudit verbálně, tak se oteplilo a náš družstevní bezdomovec
zmizel i gaučem někam do přírody.
Tak jen doufám,
že to není jen „dočasné řešení".
Renata Francová
|
