 Jo, a to že moooc! Až mne trochu dojalo, co lidi si vzpomnělo, že tenhle den si musím (hahahaha) připomenout, jak moc už jsem vetchá... Ale ne, vetchá je špatný slovo, protože jako vetchou stařenku si představuju takový věchýtek, maximálně 160 cm do výšky a na váhu tak něco mezi padesáti až šedesáti kily. Takže já, se svými 174 cm (o váze taktně pomlčím) rozhodně nejsem vetchá... A taky musím zpětně děkovat rodičům, že mi věnovali super geny, protože se po té fyzické stránce cítím tak o polovinu mladší. 
Vlastně se divím, že s tím „apajblem“
moje maminka vydržela existovat. Nikdy jsem nebyla taková ta hodná holčička, co
sedí v koutečku a hraje si poklidně se svou panenkou.
Už od chvil, co si vůbec vzpomínám,
se vymýšlela nějaké ty ptákoviny, protože jsem to jednoduše potřebovala k životu
– já nikdy nevydržela dlouho na jednom místě, a hlavně jsem nebyla poslušná
holčička. Jo – ten apajbl, to je snad první název, jak jsem byla taky pojmenovávána,
který si pamatuju: tedy přesně to zní „rajstajbl“. Je to slůvko původem z němčiny,
a významem neposeda, neposlucha. Takže jednoduše Dadlinka…
V době útlého dětství na mne
ale moc nebyl čas, byla to doba taky neposedná, která neskýtala žádné naděje.
Ale tím nechci říct, že by se mi rodiče nevěnovali, moje máma byla velká
sportovkyně, takže procházky nebyly procházky, ale většinou túry. Jezdily jsme
spolu hodně do hor. V tom raném dětství jsem za měsíc kolikrát našlapala
víc, než nyní za celý rok.
Taky jsem měla kliku na fakt zdravou
stravu, protože na nic extra ještě nebylo, a hlavně se to tu pro obyčejný lid
nevyskytovalo. No – a nebylo to vlastně fajn?
Když si vzpomenu na to, co jsem pak
všechno během školních let vyváděla, a to si pamatuju jen něco, tak se divím,
že jsem opravdu neskončila v nějaké té polepšovně, kterou mi maminka občas
vyhrožovala. Ale asi nebyl čas (mne tam poslat).
Přesto jsem se nějakým tím překlepem
v osudu dostala na ekonomku, tedy na střední. Pak už přituhlo a dítě z buržoázní
rodiny na vejšku nemělo šanci. Další vzdělání už jen později a ještě se všemi
možnými úlitbami. Jako například na jedné VŠ jsem byla přijata až napotřetí a
to ještě díky tomu, že jsem napsala vhodné práce pro dva studenty, kteří měli sice
správný původ, ale zas jim to moc nepsalo.
Pak práce a práce, kvantum stěhování
(přebalovala jsem naše saky a paky čtrnáctkrát, neuvěřitelné, že?), jedno dítě,
druhé dítě, hodně vaření, zavařování, toulání se s dětmi pěšourem po
vlasti. Párkrát jsme se dostali i do zahraničí – např. na nákup do NDR, na
vejlet do Polska a na prázdniny k bulharskému moři.
Hele, když to tak píšu, nezní to
špatně, že? Ale jo, užila jsem si, sice to sem tam bylo dost těžké, hlavně když
se nám do cesty připletla nějaká ta nemoc, ale díky těm už dříve zmiňovaným
genům, se ji velmi brzy podařilo zaplašit. Jak u dětí, tak u mne.
Nesmírně mne bavilo vždy psaní.
Takže jsem psala snad do všech
možných novin a časopisů, reportáže, rozhovory, články. A když jsem pak dostala
nabídku, abych odešla do předčasné penze, rozhodla jsem se založit si časopis
svůj, ve kterém nebudu muset poslouchat žádného šéfa… Tehdy přišla na svět má
milovaná Kudlanka.
O vzniku jejího jména jsem snad už
psala – byla jsem tehdy dost (musím psát slušně!) rozhořčena na muže celého
světa, tak mne zaujalo to, co drahá kudlanka při sexu provede svému partnerovi.
Jo, šla jsem do důchodu dost brzo, takže v té době jsem ještě slovu „sex“
docela rozuměla :- )))
Teprve o něco později jsem si hodným
entomologem nechala vysvětlit, proč to vlastně tak příroda zařídila. A kdybych
nosila klobouk, tak bych ho před ní smekla. Tedy, před tou přírodou.
To je tak asi vše. co bych na sebe zas mohla prozradit.
Mějte se všichni co nejlíp, a díky
za to, že vás mám.
V časech příjemných i
nepříjemných mi už jen tím, že na Kudlanku chodíte číst, a občas
i nějaký ten komentář přidáte, nesmírně pomáháte.
Za což vám všem ještě jednou
vele-vele-vele díky
d@niela-kudlanka
|
