 Jako malá jsem byla strašně aktivní dítě. V pondělí výtvarka, v úterý klavír, ve středu taneční a výtvarka, ve čtvrtek sbor a v pátek dramaťák. Bylo mi deset a chtěla jsem dělat všechno. Domů jsem chodila kolem čtvrté odpoledne. Učení mi šlo, takže nebylo nutné ubírat mých zájmů. I když až tak moje zájmy to nebyly. Do většiny kroužků jsem chodila proto, že tam chodily moje kamarádky. Na klavír jsem se ale přihlásila, protože jsem měla doma malé dětské klávesy a uměla jsem na ně zahrát maximálně "Ovčáci čtveráci". Rodiče mi ale pak koupili velké klávesy a přihlásili k místní učitelce. Paní Suchá
učívala na základní škole ve vedlejší vesnici hudební výchovu. Učila i mého
tatínka a jeho sourozence a oni ji neměli rádi. Docela jsem se bála, protože mě
strašili s tím, co jim všechno dělala, když je učila. Na první hodinu
jsem šla i s tatínkem. Samou nervozitou jsem si rozkousala ret. Zazvonili jsme.
Hned ve dvěřích na nás vyletěl jejich pes Jonáš. Byl to kříženec snad malamuta
s pudlem. Byl to hrozně moc ošklivý pes.
Paní učitelka
nás vedla tmavou chodbou a po schodech nahoru. Skončili jsme v malém pokoji s
piánem a obrazem Tomáše Garika Masaryka. A všude byly knihy. V celém jejich
domě bylo ohromné množství knih, které mě fascinovalo. Nejprve si paní učitelka
zkoušela mou rytmiku. Musela jsem vytleskávat slova. Vzpomněla jsem si, že
stejným způsobem jsme se učili ve škole učili rozdělovat slova na konci řádku.
Šlo mi to.
Tatínek se dmul
pýchou. Přitom tohle by snad zvládl každý. Když jsme končili, dala mi stoh not,
ať si je u někoho nechám okopírovat.
Tak jsem začala
chodit do klavíru... 
Z počátku to byla opravdu zábava. Strašně mě to bavilo. Jenže etýdy byly čím
dál delší a složitější a nudnější. Chtěla jsem se naučit hrát skladbu Pro
Elišku, ale nedostala jsem se k tomu.
Bylo to už
skoro rok, co jsem každé úterý šlapala ten strašný kopec k jejich domu.
Nechápu, jak
tam mohli žít. Paní učitelka a její sestra a sestřina dcera a její manžel. Byla
to šílená domácnost. Paní učitelka byla korpulentní dáma. Nebyla moc vysoká a
měla nemocné nohy. Teda ona byla celá nějaká nemocná a díky tomu byla tak
tlustá.
Její sestra
byla skoro jako její dvojče. Měla dlouhé vlasy až po pas, vlasy, kterým stáří
ubralo na kráse.
Obě dámy nosily
drdol. Nepamatuju si, že bych někdy viděla jejich vlasy upravené jinak než v
drdolu.
Jako dítě jsem byla strašně zapomnětlivá. Věčně jsem zapomínala zpěvníky a
noty, peníze za hodiny, penál ... ale paní učitelce to nikdy nevadilo.
Říkala mi, že když byla malá, byla úplně stejná. Asi ve mě viděla sebe samu
před šedesáti lety. Moje prohřešky a chyby mi vždycky bez mrknutí oka promíjela
a mě strašně mrzelo, že mě ty hodiny přestávají bavit.
Nechtěla jsem
dělat něco, co mě nebaví, ale nevěděla jsem, jak to říct rodičům, jak to
naznačit paní učitelce.
Nemohla jsem se
vymluvit ani na toho jejich ohavného psa, který po mě pokaždé vyjel, sotva jsem
vstoupila do dveří.
Jednou jsem přišla na hodinu. Paní učitelka byla v kuchyni a chystala svačinu
pro svou sestru, která byla zrovna nemocná. Šla jsem rovnou nahoru, sedla si za
klavír, vytáhla noty a začla hrát. Uslyšela jsem kroky na schodišti a za chvíli
se ve dveřích objevila paní učitelka. Sedla si vedle mě a pozorovala, jak mi
prsty kmitají po klávesách. Chvíli tam jen tak seděla a nic neříkala. Pak
najednou upadla hlavou na stěnu piana. Lekla jsem se a přehmátla se o dvě
klávesy.
Zvuk, co vyšel
z piána, by vzbudil snad i mrtvého, ale ona stále ležela. Chvilku jsem na ni
jenom tupě koukala a přemýšlela, jestli je opravdu mrtvá. Nevěděla jsem
co dělat, a tak jsem pokračovala v rozehrané etýdě.
Když se nic
nedělo, začla jsem mlátit do kláves s tím, že to ji snad probudí.
Probudilo.
Oddechla jsem si že není mrtvá, že žije a jenom usnula.
Zvedla se a šla
si udělat kafe a já se zvedla, šla domů a už se tam nikdy neobjevila.
Tak skončily moje hodiny klavíru, které jsem vlastně měla ráda...
Chodily/i jste taky na klavír? Jak na
to vzpomínáte?
Hrajete i dnes? MADDEAN
|
