 Ten
den začal úplně obyčejně, jako každý jiný. Zrovna jsem psala nějaký
článek o životě v New Yorku pro jeden český časopis, a potřebovala k
tomu pořídit pár snímků. Tak jsem si připravila foťák, ještě před cestou
do ulic si udělala kafe a samozřejmě pustila televizi. Bylo nějak kolem
deváté. V prvním okamžiku jsem měla jsem dojem, že dávají nejspíš
nějakou ptákovinu – a že zrovna to je z Downtownu? Tak jen tak letmo
jsem se na obrazovku koukla, když vtom už jsem slyšela sirény, které
zněly nejen z televize, ale i z ulice! To nebyl film, to byla pravda...
Něco se skutečně stalo! To nebyl žádný science fiction film!
Nejprve jsem tomu nevěřila, bafla jsem foťák a sjela
výtahem na ulici. U nás, cca v prostředku Manhattanu, se zatím nic nedělo,
nebylo vidět nic moc jiného, ale za chvíli už po silnicích přestala jezdit auta
– to když byly zavřeny mosty.
A vzduch byl vbrzku plný prachu. To „sněžení prachu“
houstlo, takže jsem se raději vrátila domů a pak už jen všechno sledovala
v televizi za zavřenými okny.
Internetové
servery nezvládaly nápor, televize v přímém přenosu přihlížely jedné z
největších katastrof amerických dějin. Měli jsme puštěné i rádio, a jen
poslouchali, poslouchali a nevěřili.
Hlásili, že nějaké letadlo narazilo do budovy
Světového obchodního centra. Tehdy si ještě většina lidí myslela, že to byla
nehoda.
Co se skutečně děje, co je to za hrůzu, jsem pochopila až
o chvíli později…
Na hrozivé
záběry doutnajících mrakodrapů nejde zapomenout. Bylo to živé, bylo to teď!
Ten rok jsme se na to osudné místo nevydali,
to až napřesrok. A ani nevíte, jak jsem byla ráda, že jsme se ten den nevypravili na plánovaný výlet na hamburgery, dolů, na Greenwich Village.
Vzpomínka
na den,
kdy al-Qaeda zaútočila na Ameriku d@niela
|
