 Nevím jak u vás, ale v naší rodině měla vždy její hlava vyhrazenu jednu zásuvku, ve které mohla schraňovat veškeré své nezbytnosti, ve které nemusela udržovat pořádek, nedostala za to vyhubováno a do níž nikoho jiného ani nenapadlo lézt. Přesto jsme jako děti měly čas od času (většinou za doby nemoci nebo podzimních plískanic, kdy jsme se doma k smrti nudily) dovoleno v té tajuplné zásuvce kramařit, a řeknu vám, že to vždy bylo dobrodružství, které určitě neprožíval žádný archeolog na světě, ba jistě ani objevitel Tutanchamónovy hrobky ne.
Mám, samozřejmě, v psacím
stole také jednu takovou zásuvku, a protože včera pršelo a bylo chladno a
nevlídno, vypravil jsem se s potěšením na další archeologickou výpravu. A stála
za to!
 Nejprve jsem se probojoval
nejmladší vrstvou:
papírek se zcela mi nic
neříkajícím číslem mobilního telefonu.
Legitimace Klubu přátel
Hollara s letošní členskou známkou.
Zmačkaný papírek s rozměry
jakési počítačové tiskárny.
Kartičky z viodeopůjčovny,
Komerční banky, restaurace Metamorphis, prodejny fototechniky Škoda a Baumaxu.
Taktéž propadlý Priority
Pass letecké společnosti British Airways.
Fotografie jakéhosi obrázku
na zdi, který mi kdysi kdosi nabízel ke koupi.
Krabička se svítící
inteligentní plastelínou (kde jsem k ní, proboha, přišel?).
Nádherná stará náprsní taška
z krokodýlí kůže, kterou jsem před drahnými léty dostal od otce k vánocům a
která má jedinou „drobnou“ vadu: nevleze do žádné náprsní kapsy...
Starý kožený řemínek k
hodinkám.
Filatelistická lupa.
Starý nefungující diktafon
Olympus s páskem, na němž je část jednání s Mečiarem a spol. o rozdělení České
a Slovenské Federativní Republiky. (Že už si na ten přechodný název naší vlasti
ani nevzpomenete?)
Hlubší vrstva ovšem začala
teprve vydávat pravé poklady:
nádherně vykládaný skládací
nožík vyrobený indiánským náčelníkem Davem Žlutým koněm, který mi před léty
věnoval, bohužel s ulomenou špičkou, pozůstatkem to mé snahy utáhnout v jednom
hotelu šroubek u takového toho zvětšovacího zrcátka na holení.
Staré hodinky Seiko.
Dvě krabičky s mincemi z
celého světa a spousta českých desetníků, dvacetníků a padesátníků.
Fluss, Brünn. Odznak
Čestného dárce krve, kterým byla kdysi dekorována moje matka.
Zelená krabička s odznakem
Svazarmu II. stupně „Za obětavou práci“, který určitě neobdržel nikdo z
rodiny... ale kde se tady, proboha, vlastně vzal?
Překrásný dětský rektální
teploměr renomované švýcarské firmy v provedení, které umožňuje dát jej do
náprsní kapsy jako pero (samozřejmě před použitím). Tuším, že jsem jej dostal
coby kuriozitu od starého venkovského dětského lékaře...
V nejspodnější archeologické
vrstvě, sestávající z kancelářských sponek, starých žvýkaček, několika sáčků s
cukrem a všelijakého smetí, včetně několika kamínků z nějaké pláže, nacházím
ovšem poklad:
starou nášivku na sako
Autoklubu republiky Československé (otec byl jeho předválečným činovníkem),
dlouho hledané inkoustové
bombičky do pera Dupont
a roztomilou bakelitovou krabičku
se čtyřmi prášky Veramon firmy Shering, starými několik desetiletí.
Uspokojen zajímavými nálezy
ukládám vše opět do šuplíku, jen skládací metr, který jsem posledních čtrnáct
dnů zoufale hledal, přemísťuji do šuplíku s domácím nářadím, spoustou motouzů,
šroubků, hřebíků a skob, a protože se venku už vyčasilo, v dobrém rozmaru a s
úsměvem Indiana Jonese mizím na zahradu... Hezký život vám přeju, Miroslav Macek
|
