 Ve Vysokých Tatrách, na chatě Brnčálka, jsem byl tenkrát týden s horolezeckou partou ze Špindlerova Mlýna. První kopec, na který jsem vylezl, byl Kežmarský štít, bylo to drolivé nepříjemné lezení. Vzpomínám, že můj tehdejší lezecký partner byla ženská - Madla Haková. Ta vám byla … Vím, že Madla pak ještě ve věku asi 55 let, (přesný věk nevím) se svou dcerou podnikla v Kanadě hřebenovou zimní túru, jež trvala celé dva měsíce. Nastoupily do hor ve Whistleru a skončily na hranicích Yukonu.
Jídlo jim na určených
místech shazovala helikoptéra. Ale detaily tohoto úžasného výkonu přesně
neznám, znalosti o jejich cestě mám bohužel sporadické a na její přednášce o
této cestě jsem chyběl.
Ale zpátky na Brnčálku: druhý
den jsem byl poctěn. Standa Polák, který v té době patřil mezi horolezeckou československou
špičku, si mne vybral za partnera. Vylezli jsme na Jastrabí vežu, jež na fotce
trčí nad střechou Brnčálky vlevo. 
Tentokrát jsem ale lezl na bezpečnějším
konci lana. Na vrcholku jsme se pak pohodlně usadili a pozorovali dolinu pod
námi. Všimli jsme si, že u Brnčálky na jezírku někdo skáče do vody.
Když jsme se vrátili po
nádherné sestupové cestě na chatu, byli jsme informováni, co se to tam
dělo. Parta dalších pěti horolezců si v lezení po skalách dali pauzu - ale
den jim byl dlouhý, nudný. Nakonec Jaroslav Sůra (můj švagr), známý to otužilec,
ohlásil, že přeplave Zelené pleso, na němž ráno, když jsme vyšli vstříc „své“ hoře byl ledový potah. Chlapi mu
nápad rozmlouvali. Nakonec ale souhlasili.
Pro jistotu natáhli přes
jezírko horolezecké lano, pro případ, že by plavec dostal křeče nebo plavbu vzdal.
Jaroslav oněch asi 50 m v ledové vodě zdolal, ale dvě hodiny byl zabalen
ve spacákách a třepal se jako osika.
Na chatě byla, jak jsem se
zmínil, ještě další parta, které velel gynekolog, a mezi nimi také
jen jedna žena, jeho vnučka, zdárně urostlé děvče. Takže celkem nás bylo
dvanáct chlapů a dvě ženy. Madla v naší partě měla sebou manžela. Večerní
zábavě dominoval gynekolog, a musím říct, že hovořil, jako by tam dvě
ženy neseděly. 
Večer se se mnou domluvil
Karel Novák, z té druhé party, že by se mnou rád zdolal Kežmarský
štít. Neznal jsem ho, ale z jeho vyprávění, kolik hor zdolal v Himalájích,
rozhodlo o tom, že horu s ním vylezut po druhé.
Jenže - Standa Polák si mě
vzal stranou a informoval mě, že Novák nikdy na žádný
kopec nikdy nevylezl, že je geniální lhář a že si určitě najde
výmluvu.
Následné ráno jsme si
vybrali nástup německým žebříkem. Tím se dá vystoupat do třetiny hory velice
snadno. Na konci nás čekala asi pětimetrová kolmá stěna a řetěz, po kterém jsem
lehce vyručkoval. Karel mne s hekáním následoval a když se
postavil, chytl se za rameno a bolesti skuhral. K nástupu do stěny zbývalo
ještě 20 m.
"Pepo omlouvám se, mám
těch pádů ve skalách mnoho a následky jsou zde."
Takže čelem vzad a jde se
zpět na chatu.
Ale to se najednou Karel se
zázračně probral a udělali jsme si nádhernou procházku po horských loukách.
Znal téměř každou květinu. Znalostmi vegetace mě doslova šokoval. Nezapomenu na
jeho výkřik: "Ne, to není možné, zde v Tatrách, to je neskutečné, to
je sobolí roh, jež roste jen ve Švédsku, Pepo z toho když si uděláš čaj, jsi u
žen nepřekonatelný bejk!"
Po letech, v roce 2017, jsme
se opět potkali. Vydali jsme se na špacír do Svatého Petra a zpět, a já opět od
něj vyslechl neskutečné historky: jak vozí koně letadlem do Ameriky (jen 800
dolarů) na kovbojské soutěže, že má ženu o 30 let mladší (což byla
pravda), a že na jejím hotelu dělá kočího. Jo, prima chlápek, vesele se s
těmito výmysly spokojeně dožil stáří. Pepa Kouba
|
