 Jako malá jsem byla sběratelkou vážných chorob. Fakt vážných. Tak jednu za rok jednu a po ní vzápětí další, ještě horší. Ale jinak jsem byla skálopevně zdravá. Ne, vážně: asi v pěti jsem měla ošklivý zápal plic. Tehdy se to léčilo studenými zábaly. Po čtrnácti dnech k nám přišla na návštěvu mámina kamarádka s dvojčaty. Ale neřekla, že jsou těsně po neštovicích... Takže během pár dnů jsem byla komplet osypaná. Dodnes mám při větším opálení vidět na těle drobné bílé puntíky. Pak jsem zas byla až do osmi holka železného zdraví. Následovala dětská obrna. Po půlroce na Bulovce jsem šla domů. V téměř devíti jsem vážila jako prvňáček, a hubeňourství mne nepustilo až do důchodu. Mám pocit, že teprve s důchodem přišly ty ohavné špeky.
Píšu vám to proto, neb dlouzí hubeňouři
většinou mají nízký tlak. A já, od čtrnácti 175 cm vysoká čára, o dlouholeté váze kolem 45 kg, ho měla
setsakra nízký. Tak normálka kolem 90/50. Jako správná pubertální potvůrka jsem
se velmi brzy naučila tuhle svou nepříjemnost velmi a velice využívat. Kdykoliv jsem se
potřebovala na pár dnů ulejt, stačilo jít na středisko, tam si sednout do
čekárny, dát ruce do klína, hlavu náležitě sklonit… A když se z otevřených
dveřích ozvala sestřička s voláním mého jména, tak naopak hlavu hrdě
zvednout a bystře vyskočit. Vzápětí následoval pád k zemi a krátké
bezvědomí. A odnesení hubeňoura dovnitř, plus neschopenka na pár dnů. Ano,
zpětně se kaju, ale když všichni ostatní se časem nějak ulejvali, smrkali, kejchali,
teploty měli, jen já od těch devíti už byla neumořitelná. Tak jen ten nízký
tlak mne občas zachránil. Později jsem dostávala nějaké kapky, aby se
mi zvednul. O kafi jsem dlouho neměla ani ponětí, v té době, kdy bylo
jediné dosažitelné zrnkové „ruskoje koffe“, jsem pila první až ve dvaceti.
Faktem je, že se mi párkrát stalo, že jsem s sebou švihla i nechtěně,
jednou jsem dokonce vypadla Na Poříčí z tramvaje, z toho širokého
vstupu do vlečňáku. Moje klika byla, že zrovna nic nejelo kolem.  Nakonec mi nejlepší radu dal jeden moc hodný pan doktor. Nejprve mi pořádně vysvětlil, co a
jak s tím tlakem mám, a pak mi dal návod, jak ho zvládat.
„Holka, musíš si uvědomit, že každá prudká
změna polohy je ti nebezpečná, hlavně když sedíš nebo ležíš. Jednoduše nesmíš
vstávat jako kůň, který vyskočí s hrdě vztyčenou hlavou. Pokud tohle
uděláš, vždy půjdeš zákonitě zpátky k zemi.
Musíš vstávat jako kráva: ta
vstává zvolna, nejprve zadkem, a pak teprve zvedne hlavu.“
A to jsem dnes poradila i synkovi, když mi
líčil, jak provozoval rozcvičku v Bille. Sedl si na bobek před regály a
něco hledal v tom nejspodnějším. Našel a vstal. Ale vzápětí zas žuchnul
na bobek. A – párkrát repete – než mu došlo, že musí vstávat pomalu…
Ony moje dětičky totiž ten super nízký tlak
po mně zdědily. S úsměvem jde
všechno líp
d@niela
|
