 Když se snažíte věnovat při letmém setkání známému pár milých slov a reakce je méně než vlažná, hodně to zamrzí. Všimli jste si, že stoupá počet lidí, kterým je zatěžko se s vámi na pár minut zastavit? Mám na mysli třeba situaci, kdy – dejme tomu – ukládáte na parkovišti u samoobsluhy do auta nákup a zjistíte, že do vedlejšího auta láduje zásoby někdo, koho dobře znáte, ale už delší čas jste se nepotkali. Střetnete se očima, oba se
rozzáříte, hlasitě pozdravíte, vy logicky předpokládáte, že si teď vyměníte
alespoň pár slov, ale váš známý se odporoučí takovou rychlostí, že si nestačíte
z nákupního koše vyndat ani ovesné vločky.
Já patřím mezi ty, kdo se na
ostatní neusmívají zbůhdarma, a když se někoho zeptám, jak se má, tak mě to
fakt zajímá. Včera ráno jsem se vracela naší ulicí z trhu s taškou plnou
čerstvé zeleniny, když u protějšího chodníku u domku jedné ze sousedek, paní
Ondráčkové, zastavilo auto a vyběhl z něj její zeť, kterého jsem už delší čas
neměla to štěstí potkat. Naše milá sousedka v domku již pár měsíců nebydlí,
protože se přestěhovala do domova důchodců a z rodiny dcery nebo syna vždy
někdo jednou týdně přijede, aby zalil zahrádku, domek vyvětral a podobně.
Manžel její dcery za tímto účelem přijíždí z Prahy jen hodně sporadicky, tak jsem
se začala usmívat od ucha k uchu, zkrátka jako když vidíte někoho, koho léta
znáte a teď jste se už pěkně dlouho neviděli, a na jeho pozdrav jsem odpověděla
hodně radostně, snad i vřele, a ještě přidala přátelské povzdechnutí, že jsme
se už dlouho nepotkali, že jo. Ale on se po mně jen tak jako udiveně ohlédl a
vypadal, že ho víc zajímá kapota jeho auta. To víte, nenechala jsem se odradit,
znám ty Pražáky, co jsou na slovo obzvláště skoupí, protože nejsou zvyklí žít
pospolitě sousedským životem jako my na menším městě, tak jsem ještě jeho
směrem snaživě zavolala: „A co vaši kluci, jak se mají?“ A sousedčin zeťák
nejen že neustal v obcházení svého auta, natož aby mi vyšel pár kroků vstříc,
abychom na sebe nepokřikovali z jednoho chodníku na druhý, on se po mně skoro
znechuceně ohlédl a odvětil: „A proč vás to zajímá?“
No chápete to? Já jejich kluky
znám odmalička, jeho žena byla moje kamarádka od dětství a kluky sem k babičce
vozila často na prázdniny. Teď už jsou dospělí, tak je jen logické, že mě
potěší, když se dozvím, že už mají dostudováno a v životě se jim dobře daří.
Tak jsem přidala do kroku a tomu pražskému nemluvovi jsem udiveně a již takřka
přes rameno řekla, že mě to zajímá právě proto, že jsme se už dlouho neviděli.
Doma jsem se ze setkání s neochotným
pánem rychle oklepala a pustila se do čištění zeleniny. Občas jsem očkem hodila
směrem k domku sousedky Martinky, která bydlí přímo proti nám, protože na
jejich střeše pracují řemeslníci a je radost vidět, jak jim jde práce pěkně od
ruky, když v ten okamžik jeden z pokrývačů sešplhal na chodník, otočil se na
kolegu, a o mě se začaly pokoušet mrákoty. Lidi zlatý, já jsem před chvílí na
ulici nezpovídala kamarádčina manžela, ale úplně cizího pokrývače, který mu byl
podobný, tedy mně se zdálo, že mu podobný je. Stejná postava, pod nosem knír,
parkoval před vrátky paní Ondráčkové... No to je teda trapas. A pak jsem se
začala smát a nebyla k utišení. Umíte si představit, co si ten pán asi o mně
musel myslet? A tak jsem sousedce zavolala, celý trapas jsem jí převyprávěla a
poprosila ji, aby pokrývači vysvětlila, jak to celé bylo. I Martinka se od
srdce zasmála, a ještě mě potěšila informací, že ten pán má shodou okolností
taky dva syny, takže ho dotaz po jeho klucích od úplně cizí ženské musel hodně
zaskočit.
Asi takhle. Nevím, jestli jsou
všichni Pražáci na slovo skoupí, ale já nejsem, proto jsem při líčení včerejší
historky slovy nešetřila.
Zdeňka Ortová
|
