|
 Honila mě mlsná. Už od oběda jsem měla šílenou chuť na cokoliv dobrého, sladkého nebo slaného. Takové pražené kešu oříšky... nebo čersté jahody… nebo vanilkový pudink se šlehačkou od Olmy. Nebo cokoliv jiného, co by uspokojilo moje chutě.... Když jsem asi pošesté přišla do kuchyně, nakoukla do špajzu....
Pak šup do lednice, prohrábla šuplík, ve kterém vzadu schovávám před dětmi takové věci jako třeba banánek v čokoládě, který by u nás jinak neměl šanci na přežití delší než hodinu po nákupu, a nenašla nic, ale naprosto nic, bylo rozhodnuto. Pojedeme na nákup! Jenže - vzhledem k přísnému zákazu paní doktorky, ještě týden a půl nesmím zvednout víc než kilovku cukru. Pak mi k tomu cukru možná povolí i kilo mouky. Hahaha. Nezbývá, než vzít sebou pomocníka. Je to jasné, které dítě přijde dříve ze školy, pojede se mnou. Asi za třičtvrtě hodiny a moje dvě další návštěvy špajzu a lednice (kde nic není, ani smrt nebere, natož mlsná matka), ve dveřích zarachotily klíče a do předsíně vešlo jedno z dítek. Nemusela jsem ani vstávat a nakukovat, protože již první počin mě ubezpečil, že se mi vrátil domů syn. Žuch, buch – to letěl na zem batoh s učením, kop, prásk – to si vyzul boty a šusty šust – to shodil bundu už na podlahu v pokoji. Nejdůležitější je využít okamžik překvapení. „Ani se nesvlíkej, jedeme nakupovat. Určitě máš taky hlad a doma už nic není. Tak pojď, ať to máme co nejdřív za sebou.“ Nasedli jsme do mého pidiautíčka, syn, který se pěkně povytáhl, seděl s koleny pod bradou a zcela vážně se ptal, jestli raději neodstraníme přední sedadlo, že by seděl vzadu a mohl si konečně natáhnout nohy. Je zajímavé, jak může dvacet centimetrů na výšku člověka složit do tak nepříjemné pozice, když o dvacet čísel méně je akorát. Navrhla jsem mu, aby jel autobusem, že na něho před obchodem počkám. Raději ztichl. 
Než se vysoukal z auta, měla jsem už v ruce nákupní vozík. Už za vstupem do supermarketu se začal ptát, jak dlouho tam budeme, že už ho to nebaví. A to ještě ani netušil, co ho čeká. A to jsem po něm nechtěla tak moc… jen naložit do vozíku ty těžší věci nebo ty ze spodních, či moc horních regálů. Než jsme prošli suchými výrobky, oblečením, drogerií, už na něm bylo krásně vidět, jak moc ho to nebaví, u mléčných výrobků ho to přímo štvalo, neustále mi trhal vozíkem, že to už stačí, že už nic nepotřebujeme a ať už jdeme. U pultu se salámy v nepostupující frontě oťukával botou kolečko vozíku a učinil několik pokusů, jak zdrhnout i s vozíkem, ale ten jsem držela pevně a nepustila. Už mě totiž docela bolela záda a já se o něj opírala, takže měl smůlu, tento počin mu nevyšel. U mléka už remcal natolik, že se po něm ohlídla jedna postarší paní – asi nikdy neměla patnáctiletého syna donuceného při nákupu naprosto nezajímavých věcí aktivně spolupracovat. Čokoládovou tyčinku si ovšem do vozíku dal s radostí a úsměvem. Věřím, že se nechtěně přehmátl, když místo jedné tam dal hned čtyři. Ještě pečivo a hurá k pokladně. Rohlíky jsem si raději nabrala do sáčku já, vypadal jak boží umučení. Zato u pokladny nastalo peklo. Vyskládat vozík, v tu chvíli docela plný, na pás. Samozřejmě, že remcal. Remcal drze a nahlas. Nebýt ucpané cesty před námi i za námi, málem by utekl. Vykládal zboží z vozíku a u každého měl nějakou poznámku: „Na co jsme to kupovali? Proč zrovna tohle? A proč to má vyndávat on, když to stejně sním já nebo Kobyla? Tohle jsem nechtěl, tak proč to kupujeme? Co s tím budeš dělat? A tohle taky nepotřebuju, tak co?“ Myslela jsem, že ho zarazím metr do země, ale na to mi nestačila moje tělesná výška. Musela bych si vzít židlí a jediná, která byla v dohledu, byla ta, na níž seděl mladý prodavač za kasou. Hledala jsem vhodná slova, abych ho uklidnila a zastavila ty jeho poznámky: "Proboha, buď rád, že to jen skládáš a podáváš. Počkej za pár let, až si najdeš ženskou nebo se dokonce oženíš. To kromě toho, že ten blbej vozík povezeš, tak si ho taky sám naplníš a sám vyskládáš a navíc, milej zlatej, navíc to všechno ještě zaplatíš ze svého. Tak si važ toho, že zatím to všechno platím já, jasně?“ Myslím, že se mi povedlo na chvíli vzít řeč nejen jemu, ale hlavně mladému muži s malým dítětem ve frontě za námi, který souhlasně pokýval hlavou a zabručel něco jako: jo jo, zlatý časy... Pavla Vodoměrka
|
