 Jedno máme všichni společné – každý z nás byl dítětem. Někdo měl dětství šťastné, někdo méně, ale každý z nás si občas s něčím hrál. A některým to vydrželo i v dospělosti. Svět hraček je světem sám pro sebe. Je to svět nekonečné fantazie, kreativity, a v poslední době také velikým byznysem. S tím nic nenaděláme, protože řečeno slovy klasika – pokrok nezastavíš. Vsadím se s každým z vás, že nejméně v duchu, možná i nahlas, porovnáváme všichni dnešní vymazlené hračky s těmi, které provázely dětstvím nás, věkem už lehce babko- a dědkoidní.
Jako úplně malej kluk jsem
si hrál se vším, co mi přišlo pod ruku. Postupem času jsem si ale tříbil vkus,
a hlavně jsem si vytvářel hračky své vlastní. Ne že bych stavěl angličáky, nebo
tesal ze dřeva houpací koníky, ale vzpomínám si, že jeden čas byl mým hitem
malý angličák (Jaguár) vstrčený napůl do krabičky od zubní pasy Fluora, na
kterou jsem připevnil křídla z modelíny. To bylo tehdy, když jsem viděl poprvé
film „Fantomas se zlobí“, kde ten padouch vlastnil létajícího bouráka.
Když už jsem zmínil
modelínu, tak musím říct, že ta byla alfou a omegou všech mých her. Měl jsem
starej igelitovej ubrus, kterej jsem si musel vždy rozprostřít na stole, když
jsem si chtěl s modelínou hrát. Marně máma přikazovala, že ani kousek té
zpropadené hmoty nesmí skončit na koberci, vždycky se nějaký ten mazlavý drobek
na ten snad magnetickej koberec nějakým záhadným způsobem dostal...
Když mi pak jednou babička z bývalého
východního Německa dovezla gumové indiány a vojáky, tak jsem tyto geniální
tvory převelel do jedné jednotky s vymodelovanými postavami, zvířaty, posazoval
jsem je do aut a tanků z modelíny, a když jsem měl obzvláště krvelačnou náladu,
tak jsem je nechával navzájem bojovat. Vždycky prohrála modelína, byla měkčí.
A když jsem pak jednou dostal pistoli, ze
které při zmáčknutí spouště vylétávaly asi dva centimetry dlouhé plastové
„náboje“, tak to byla na koberci válka, jak má být. Jedinej, kdo ale dostal
realisticky na prdel, jsem byl já, protože z těch modelínových panáčků prostě
létaly cucky, co se tak krásně zašlapávaly do koberce - ale to už bych se
opakoval.
A pak přišel Merkur. Asi nikoho nepřekvapí,
že i při hře s touto geniální stavebnicí, našly své místo gumoví a modelínoví
vojáci a indiáni, ale primárně hrály roli různé traktory, rakety, letadla,
domy, a pánbůh mi odpusť, jednou jsem z Merkura sestavil i šibenici. Na té jsem
popravil zvláště nebezpečného lotra, gumového kovboje, co měl v každé ruce
colt, šátek přes tvář, kradl a vraždil ostatní pokojné gumáky a modelíňáky,
navíc díky chybně odlitému podstavci špatně stál na koberci, zmetek jeden. Takže
visel.
Na chatě pak byly luky, nože, rybářské pruty,
vzduchovky, praky, nářadí pro stavbu bunkrů - a hlavně tam bylo málo času,
protože v jeden den jít ráno na ryby, dopoledne stavět bunkr, odpoledne střílet
ze vzduchovky, pořádat závody, kdo dostřelí dál lukem, kdo trefí prakem na
smetišti víc plechovek, kdo vyřeže lepší lodičku z borové kůry, a večer si jít
sednout ke Kocábě na úhoře – to se fakt skoro nedalo stihnout.
Ale vraťme se zas na koberec v dětském pokoji.
Vláčky... Měl jsem dvě lokomotivy, jednu parní a jednoho „Hurvínka“, několik vagónů s dřevem,
uhlím, a dva nebo tři osobní. To vše ve formátu „TT“. Znalci a kluci na
doživotí asi vědí, o čem je řeč. Co se týká toho věčného klukovství, tak to v
případě vláčků platí obzvláště. Dodnes si vzpomínám na šok, když jsem se po
návratu z vojny dozvěděl, že celý můj železniční svět, včetně veliké desky na
koleje, kde byly umělé stromy, nádraží, domky, seníky, lidičky, kravičky, a co
já vím co všechno, darovala moje máma malému synovi jednoho našeho příbuzného.
Ale nic není ztraceno, naštěstí je tady herní
počítačový průmysl, pár chytrých hlav se někde sešlo, a vymyslelo Play station 3,
takže i dnes mám možnost si hrát, a být číkoli se mi zachce. Můžu řídit tank,
pilotovat letadlo, střílet, nebo jezdit závody formule 1.
Jen
jedno nějak pořád nechápu – proč i ženský nedokážou být stále holkami? Stejně, jako my, mužští, umíme být věčnými kluky.
Máma hudrovávala skrezevá zanedbatelné fleky od modelíny na koberci, žena dnes
hudruje, když se snažím po dvacáté osmé přijít na to, jak přežít v džungli
ostrova při FARCRY 3...
Povězte - s čím - v případě věčných kluků, s čím si stále
hrajete vy?
VLADIMÍR
KROUPA
|
