Mrzne, až praští. To je taky dobrej obrat. Já bych teda v tomhle mrazu opravdu někoho nejradši praštil. Nemám rád zimu. Mám rád slunce a horko, ostatně jako každý lev. Když teploty stoupají vysoko nad třicet, a všichni kolem se cítí jak zmrzlina mimo mrazák, jsem ve svém, živlu. Moje zážitky se zimou jsou v podstatě do jednoho nepříjemný. Silvestr na horách byl jediný, který jsem prospal, protože jsem přišel dva dny předem o hlasivky, koleno jsem si otočil na lyžích pro jistotu dvakrát a byl jsem snad jediný horal, který při výstupu na Rysy sešel do vážské nížiny.

A taky nesnáším čepice, v důsledku čehož mi mrznou uši. Prostě - kdyby to bylo na mě, léto by trvalo celej rok. Jakmile se objeví ty podivné bílé fleky, co padají zhora, snažím se eliminovat jakékoliv cestování a zalézt někam do tepla. A zrovna teď si usmyslely, že padat začnou a já musím jet ještě do Grandu...

 Škoda, že nezavolala aspoň Pavlína. Z té Petry nemám moc dobrej pocit. S Pavlínou jsme se posledně docela zapovídali, ono to s ní vůbec není problém totiž. Umí se krásně smát, i když to někdy

vypadá, že k tomu smíchu má ve skutečnosti hodně daleko. Uponáhlovač jadierok... když jsem zkusil svojí slovenštinu zrovna na urychlovači částic, málem od smíchu spadla z gaučíku. Sedám si zase za volant a usmívám se.

 Rozežnu světla a nevěřím svým očím. To přece nemůže být ona, to se mi musí zdát.

 "Pavlíno, jste to vy?", nejradši bych k ní rovnou vyběhl, ale přece nejsem puberťák. Navíc, při mé šikovnosti bych určitě uklouz a zajel někam pod auto.

 Zastavila se a chvilku žmourala do světel. Vypl jsem je a vystoupil.

 "Jirko...," pronesla a mě to přišlo jako kdyby řekla úplně všechno.

 "Strašně rád vás vidím," vyklouzlo mi.

 "Ja vás tiež," obhlédla auto a zcela vědecky vyvodila závěr. "Idete z ďaleka?"

 "Ano, vezl jsem Myšku na návštěvu k její mámě."

 "Všetko v poriadku?"

 "Ano... ne... ale to je nepodstatné. Nechcete jít někam na kávu?," docela jsem zapomněl na to, že mám jet za její sestrou.

 "Jirko... já bych ráda. Moc ráda."

 "Ale...?"

 Byla velmi blízko.

Na dotek. Nemohl jsem to neudělat. Pohladil jsem ten kožíšek, co měla kolem hřívy. Koukali jsme si do očí. Najednou mi bylo horko. Nevím, jestli bylo jen přání otcem myšlenky, ale

zazdálo se mi, že se ke mně ještě o nepatrný kousek přiblížila.

Jo. Teď, a nebo nikdy. Přitáhl jsem si ji k sobě a políbil.

Její rty byly kouzelně vláčné, horké, a hladové... skoro jako ty moje.