 Láska a lež musí zvítězit nad pravdou a nenávistí. Vychovávat z malého chlapce řádného muže dá občas dost práce. Uvědomil jsem si to, když jsme s naším pětiletým synem hráli jakousi výchovnou hru a syn trval na dodržování pravidel, načež se zasekl. Asi si říkáte, že je přeci správné trvat na dodržování
pravidel. Jenže syn trval na dodržování pravidel, která si právě vycucal
z prstu: totiž že kdo šlápne na vejce, hází znovu, takže je to on, kdo
hází znovu a vyhrává.
Odmítal
uznat, že podvádí, ostentativně odmrštil svou figurku do rohu a utíkal
trucovat. Peřině, pod kterou se schovával, jsme předčítali skutečná pravidla
hry přímo z originálního návodu, ale peřina nereagovala. Když jsme ji
odhrnuli, syn si pod ní zacpával uši a očními víčky si zamačkával bulvy do
hlavy.
 Ano, říkal jsem si, teď je ten okamžik, kdy mám syna naučit, že
opravdový muž musí umět přiznat, že nemá pravdu, když ji nemá.
Chvíli jsem sice
zvažoval, zda přiznat omyl není slabost – přeci jen jsme země
s dlouholetou tradicí politiků, co by radši snědli vlastní trenýrky, než
by uznali, že nemají pravdu – ale nakonec jsem dospěl k názoru, že přiznat
pravdu znamená prokázat sílu, protože silného člověka nějaký přešlap přece
nevykolejí.
Shromážděni kolem postele, pozorovali jsme syna, jak se kroutí pod
peřinou, a všichni kromě mě ho přemlouvali, ať jde zase hrát.
Že budeme
hrát podle jeho pravidel. Protestoval jsem, neboť to bylo
nevýchovné, nekonzistentní a nesprávné, to jistě uznáte sami. Byl jsem ale
přehlasován – a syn díky tomu navíc přestal trucovat.
A já si v tu chvíli uvědomil, že opravdový muž – v tomto
případě já – by se měl někdy naučit přiznat, že nemá pravdu, i když ji
ve skutečnosti má. Protože občas na pravdě zkrátka nezáleží, zvlášť když
máte někoho opravdu rádi. A navíc, když máte pravdu pořád, je to fakt
otravné. Jan FLAŠKA
|
