 Jo,
stačil jeden komentář – a všem se nám připomnělo, jak ta baba jedna
naše milovaná byla super. Takže jsem zalovila a našla „takové povídání“ z
roku 2006. (Jo, to ještě byly časy,časy plný smíchu a vtipných
komentářů...) Tohle je o jejím věrném Alíkovi - ale ostatně, co vám budu
napovídat, však si to přečtěte a potěšte se i vy. Tak si říkám - kdo má
takové štěstí, že si na něj po čase vzpomene (a rádo) tolik lidí?
Hárá mi zrovna fenka Fifinka, tak jsem pietně
vzpomněla svého loni zesnulého psa Alíčka, který se dožil
patnácti let. Jeho otec byl Rony - čistokrevný papírový dlouhosrstý jezevčík -
obecně zvaný Halašův zmrd - neboť byl otcem všech psů široko daleko (jeho
majitel, jak jste jistě pochopili, se jmenoval pan Halaš). Jeho matkou byla Mikina,
o které její majitel tvrdil, že je to pražský krysařík, ale okolo
krysaříka ani neletěla - a ta její matka Kikina vypadala jako dikobraz.. Otec
její byl neznám, ale příbuzenstvo měla opravdu různorodé. Byla to hezká a
nesmírně chytrá fenka, která dokonce uměla i telefonovat - namouduši!!!  Jako vždycky - psa jsem nikdy nechtěla. Jednou jsem
svým sousedům a přátelům Burešovým právě hlídala Mikinu se štěňátkem; po dobu,
co malovali. Když jsem je šla vrátit, tak se mě Věra Burešová zeptala, jestli
se mi to štěňátko líbí. "Jéžiš, je překrásný", odpověděla jsem.
"Tak je tvoje!", vrazila mi ho do náruče a přibouchla dveře.
Alík byl fakt osobnost, byl nesmírně chytrej a i ve
stáří se učil nové věci - a pak, že starého psa..atd. Vypadal jak jezevčík na
vysokejch nožičkách a byl jedinej jezevčík na světě, kterej vyskočil do výšky metr
šedesát. Již jako malé štěňátko mě málem prohodil oknem. Chystala jsem se jít
nakoupit a to Alík vždycky šílel a lítal a tancoval a vyskakoval, protože věděl,
že půjde taky a dostane zmrzlinu - za tu
by položil život.
Zrovna jsem byla v polovině oblékání kalhot, když na
mě zezadu skočil, a to těsně nad kolena! Já ztratila rovnováhu a letěla jsem
ven oknem (máme totiž v pokoji velikánská okna, která začínají velmi nízko). Na
poslední chvíli jsem se chytila parapetu.. No, a pak už se nikam nešlo, protože jsem
dostala hysterickej záchvat. Smála jsem se jak blázen, protože jsem si
představila, jak v pojišťovně tuhle pojistnou událost popisuju - že
tříměsíční štěňátko prohodilo oknem mě, která měla v té době devadesát
kilo čisté váhy.
x x x
Když mu byl rok, tak jsem ho šla na místní úřad
přihlásit. Dostalo se mi formuláře, který byl zřejmě určen pro nóbl psy - takže
tam byly kolonky jako otec psa, matka psa, rasa psa a tak podobně.
Vyplnila jsem žádané následovně:
Jméno psa: Alík Peroutka
Rasa psa: Mix
Otec psa: Rony Halaš
Matka psa: Mikina Burešová
Myslela jsem si totiž, že by ten pes měl znát své
rodiče a mít své dobré jméno, i když není žádnej von a CACIB.
x x x
Alík tu byl slavnej - a všichni na něj vzpomínají - ale je fakt, že ne
všichni s láskou. Ale fenky ho milovaly. Jeho největší "úlovek" byla
čistokrevná papírová černá doga, kterou obšťastnil na cestě před hospodou U
Taterů. Celé osazenstvo hospody bylo venku a pozorovalo akt. Po jeho ukončení
mu zatleskali a dali mu chleba namočenej v pivě. Pochopitelně, že jsem se
nezajímala, jak vypadala štěňátka, neb by mi v tomhle případě šlo patrně o život.
Strašně rád se mnou chodil nakupovat do místního krámu. Vždycky jsem mu koupila
míšu nebo eskymo, nebo něco podobného. Jednou se stalo, že u krámu čekala
na autobus skupina francouzsky hovořících Švýcarů. Když jsem dávala Alíčkovi tu
zmrzku, tak jsem mu napřed sundala čekoládu a až když ji snědl, tak jsem mu po
kouskách dávala zmrzlinu a nakonec olízat špejli. To jsem dělala i
ten den. Najednou jeden z těch turistů začal řvát: "Regardez,
regardez, il chein manget le chocolat!" - tak jsem mu vysvětlila, že
ani tak ne tu čokoládu, jako tu zmrzlinu. No, on byl nadšenej, a ptal se, co je
to za rasu, tak říkám, že je rasy "melange".
"Aha - pes celé
vesnice? Hahaha."
"No to
pozor!" odpověděla jsem, "ten pes je ze slušné rodiny a jeho rodiče
jsou v podstatě manželé - kdyby u psů bylo něco takového možné. Mají spolu
štěňata každou sezonu!"
Tak mi podal housku a zeptal
se, jestli by ten pes žral i housku - (Alík žral všecko), dala jsem tedy
pejskovi kousek housky a ten ji, pochopitelně, slupnul jak malinu. Celý
švýcarský zájezd mu nadšeně zatleskal. Pak mi jedna paní dala kolečko salámu a
řekla, jestli by jedl ten salám.
Když jsem Alíkovi vyndala
ruku ze žaludku, tak mi podala celý balíček, ve kterém bylo dobrý kilo
vysočiny. Dala jsem psovi ještě kolečko a šli jsme domů. Doma jsem
vyrobila spoustu chlebíčků a můj muž koukal jak blázen a vyděsil se, že snad
zase zapomněl na nějaké výročí, nebo svátek, nebo tak něco.
x x x
Alík miloval kočky, myslel si asi, že jsou to nějaký
jiný pejskové a velmi se k nim měl a nikdy nepochopil, proč jeho city
neopětují.
Moje kočky ho ale měly rády a užili si spolu děsný legrace. Dožil se
patnácti let a pak jsme ho museli dát utratit, protože se mu udělal zespoda na
páteři nádor a on ochrnul a měl hrozný bolesti.
Do dneška se mi o něm zdá...
Nikdy už žádnej pes nebude jako on.
ALENA PUNTÍK, nezapomenutelná
|
