 Dnes vám povím o tom, jak se jedna maminka přičinila, aby svým dcerám nalezla vhodné muže. Takové, kteří by je milovali, netýrali, kteří by nepili a nefetovali, nekouřili, nehádali se, vydělávali dost peněz, aby se všichni dobře měli a uživili jejich budoucí děti... Divíte se? Lze to vůbec? Snad je to zbožné přání většiny maminek, ale život je podstatně barevnější.
Málokterá z nás poslechne nějaké ty „rady
moudrých“ – to teprve s věkem, až se dívky dostanou samy do věku maminek svých
dětí, už dospívajících, pochopí a ocení některé z dávných matčiných
případně i babiččiných rad. Neumím si sama představit, že bych - bez
jakýchkoliv řečí - takhle svou mámu poslouchala. Naopak, mnohokrát jsem
vyváděla neskutečné hlouposti – dokonce s vědomím, že ať si říká co chce,
udělám všechno, jen ne to, co mi radí ona – jen když bude po mém!
Samozřejmě, že tím pádem jsem mnohokrát naletěla a občas průšvih stíhal
průšvih.
Moje spolužačka Adyn (Adélka), však
takovou mámu měla a protože ji ona i její sestra téměř ve všem poslouchaly... Ale raději čtěte: Je to už hodně let.
Tehdy ještě jezdily staré tramvaje; některé měly vlečňák, ve
kterém byla uprostřed velká otevřená plošina. (Mj. o zážitcích z tramvají
bych mohla napsat sbírku!) Tam nastupovali lidé jedoucí většinou na krátké
tratě, a ještě spíš ti, kteří počítali s „předčasným vystoupením či
nastoupením za jízdy“ - prostě se hupslo během jízdy tam či ven. Ve špičce tam
bylo neskutečně narváno, „viselci“, kteří se drželi i jednou rukou a občas
nestáli zrovna na své noze, vytvářeli jakési lidské hrozny. A tam právě se také
hodně navazovaly známosti.
Adynina máma si
vymyslela následující bojový plán: sedla si dovnitř, Adyn zůstala stát na
plošině. Byla hezky učesaná a oblečená. A takhle spolu jezdily (po skončení
pracovní doby) od jedné konečné na druhou. Když se k Adyně přitočil nějaký
mladík, podívala se nenápadně na maminku a pokud maminka lehýnce zavrtěla
hlavou, zatvářila se i ona odmítavě.
Ač to snad zní
neuvěřitelně, během týdne si takhle vytipovaly pár mládenců, se kterými
pak Adyn chodila na „dotazníkové schůzky“. Při setkání jim kladla předem
dohodnuté otázky, a jejich odpovědi pak doma zkonzultovaly.
Mládenec, který se probojoval na první
místo, se poté stal „legitimním nápadníkem“. Během roku a půl, kdy s ním
chodila, ho nenápadně obě dirigovaly: přihlásil se na večerní školu, přešel na
kvalifikovanější zaměstnání, začal se lépe oblékat, dovolená, kterou spolu
strávili, byla také předem připravená. Následovala svatba, poté nějaký čas
bydleli u jejích rodičů v jednom pokoji a šetřili na nový byt. Po dalších
dvou letech se stěhovali do svého. Mj. kluk se mezitím naučil být
perfektní ženáč.
Nejspíš si říkáte: děs!!!
Ano, ani já (i když se to stalo opravdu už
hodně dávno, tedy v době, o které můj syn říká, že tenkrát se Mrtvému moři
teprve začalo dělat šoufl“), ani já jsem to tehdy nebyla schopna strávit.
Neskutečné však bylo, že tohle naprogramované manželství nejen vydrželo, ale
dokonale fungovalo, a „jestli neumřeli, funguje dodnes“. Když přišla do
„vdávacích let“ i její sestra Dulina (Vendula, resp. Václava), maminka celou
věc jednoduše zopakovala a neuvěřitelné – dopadlo to stejně. Obě dcery, Adéla i
Václava si tak své manžely našly na plošince vlečňáku…
Inu, v dnešní době, kdy se rozvádí téměř každé
druhé „mladé“ manželství, a kdy si nejsou jista ani ta starší, tak je
to i k zamyšlení.
Mj. v některých zemích jsou dohodnutá
manželství zvykem ještě dnes.
d@niela
|