 Je to děsný. Pár tisícovek v podstatě nevzdělaných lidí dokáže setsakra ublížit našim vztahům s třemi sty tisícovek lidí, kteří jsou v podstatě stejní jako my. Ano, víte, o čem píšu. O těch maďarsko-ukrajinských cikánech (nepíšu Romech, protože oni si tak neříkají), co nežijí ve válce, nikdy se u nich nebojovalo, ale kteří se rozhodli, že tady by bylo fajn, protože tady se "dává". Jo, v podstatě se jim vůbec nedivím. Když stačilo jen pobrat děti, co nejvíc dětí, a sednout do vlaku, který měli navíc zadarmo, tak proč nejet? Když na druhém konci čekala země, tolik slibující.
A
taky fakt. Na konci cesty byla naše doširoka otevřená
náruč, hodná, milá a litující. A dávající. Jenže, na rozdíl od té velké
většiny, která se snaží asimilovat, se kterou v podstatě nejsou žádné
problémy, tady nastaly. A navíc na hodně viditelných místech.
Co se kde dělo a děje, to
všichni dobře víte. Ano, už se o tom zas až tak moc nepíše, jen se občas ozve nějaký
ten zoufalý hejtman, starosta, primátor či někdo jiný, kdo má tyhle hosty na zápraží.
Jenže - přiznejte si – kdyby se
nějaká taková obsáhlá rodina uložila u vás na trávníku před domem, nebo i jen
na nějakém plácku poblíž, byli byste sice setsakra naštvaní, ale taky byste
nevydrželi jim alespoň něco základního nedat. Ono by se totiž ani nic jiného dělat nedalo.
Mám tu poblíž jednoho mládence,
který dobrovolničí. Teď právě se rozhoduje, že toho bude muset nechat. Je totiž
už zcela vyčerpaný. Pochopitelně, že ne jen fyzicky, především jeho psychika
dostala těžce na frak. Každý den ta beznaděj, ta sysifovská a nejspíš zcela
zbytečná práce. Co vám budu říkat – chodil na Hlavák.
Vlastně je omlouval, a já mu
věřila: že oni nemají žádné základy
chování a jednání, neznají to, co máme my. Jsou to lidé, co žijí v pravém slova
smyslu z ruky do úst. A bohužel, stejně tak jednoduché mají i vyměšování.
Ohledně nějakého efektivního řešení – tady naše zákony
narazily. My je nemůžeme někam odvézt a někde je ubytovat a dát jim práci a
děti poslat do školy – protože tohle oni nechtějí. Chtějí jen těch pět tisícovek. A v podstatě, pokud
něco nikdo neprovede, není postižitelný. A tak se sice postavilo pár stanových
táborů, jenže, protože to není podle jejich představ a zažitého způsobu
života, tak zase další den byli na původním místě.
Ano, je to problém. Sice proti
jiným, podstatně větším, zas tak obrovský není – ale nebudeme si nic zastírat:
peníze, které od nás dostávají, by mohli dostávat jiní, kteří by je uměli
hodnotně využít a případně se v budoucnu zapojit. Jenže se nedá myslet jen na
to, co je menší a co větší problém. Pokud je nebudeme řešit, pokud to necháme všechno zase plavat, odplout do ztracena, s tím, že „ono se to nějak samo
vyřeší“, tak se nám naše laxnost setsakra vymstí.
Otevírám teď debatu na toto téma.
Jde
mi především o váš názor, o nápad, návrh - co s tím.
Asi tu nic extra nevymyslíme – vždyť v tom lítá i naše velemoudré vedení.
Každopádně: zdržte se, moc prosím, vulgarit, to ničemu nepomůže; máte-li
výhradně negativní názor, komentujte jiný článek.
Díky,
d@niela
|