Mám pro vás úkol. Těžký, přetěžký. Jak všichni víme, podstatně jednodušší je někomu vlepit facku, než ho něčím opravdu potěšit, oblažit. A to je přesně to, co po vás nyní budu chtít. NĚCO HEZKÉHO. Zatím si někteří z vás vybírali tu první volbu - myslím tím psát něco, co ostatním zrovna pusu k úsměvu neroztahuje. A tak k vám, víceméně jmenovitě, mám následující zadání:
Začnu našimi
dámami:
Má milá
DEERES – dovolím si i prozradit tvoje krásné křestní jméno STÁŇA –
na Kudlance je opravdu spousta báječných textů od tebe. Když jsem přemýšlela o
tématu, které bych měla na tebe ušít, napadly mne Holešovice. Nemýlím-li se,
tam někde se nacházela malá Stánička… Určitě se od té doby hodně změnily. Vzpomínám,
jak jsi mne před pár léty vzala na procházku Letenskými sady, o kterých jsem ti
předtím zase básnila já, jako o místě mého krásného a občas převelice divokého
mládí. Když tak na to myslím a hledám, k čemu ty změny přirovnat, představila
jsem si krásnou velkou cibuli. Neoloupanou, jedna „košilka“ nádhernější než ta
další. Tak to bylo dřív. Dnes mám pocit,
že mi z toho všeho zůstal jen ten přežívající střed. Uvedu příklad: dole v parku
bylo veliké dětské hřiště, v podstatě se skládající ze tří částí:
svahovité louky, po které se v zimě nádherně lyžovalo a sáňkovalo, na
jedné straně louky bylo postaveno malé koupaliště a brouzdaliště pro ty
nejmenší. Střed hřiště byl věnován různým „placům“ na fotbal a další míčové
hry, na straně blíže parku byly velké houpačky – jak pro jednoho, tak ty
sedací, pro skupinky. V té třetí, spodní
části, bylo opravdové a docela velké koupaliště, s kabinkami, s dozorem,
a hlavně čistou vodou. Celé to uvnitř bylo rámováno morušovou álejí, která k podzimu
dávala nám mlsalům báječné pochoutky.
Ano, tohle už tam není. Stejně
tak zmizela nádherná secesní socha bohyně Diany z platanové aleje, zmizelo i plno
vzácných keřů a stromů. Není už altánek pro kojící maminky přes den, pro
líbající se milence v podvečer. A tak bych mohla pokračovat v „loupání té
mé vzpomínkové cibule“. Ti současní mladí nic z toho samozřejmě
nepostrádají, protože nevědí, že to tam bylo.
To byl jen takový „odskok“ – a
protože vím, že je jen málo věcí, které nevíš, a když nevíš, tak že si je lehce
zjistíš, chci tě požádat o
VZPOMÍNÁNÍ NA MÍSTO TVÉHO DĚTSTVÍ, PŘÍPADNĚ I HOLČIČÍ PUBERTY.
Milá LENKO Jedničko, jsem
ráda, že sis pořídila ty nádherné úctu budící pesany. Pamatuju se, jak jsi
mívala kdysi papoucha – jestli se nepletu… Ten už asi uletěl? Vím o tobě, že
jsi „neporazitelná amazonka“ – tedy fyzicky. Krásná, tmavovlasá holka, chytrá,
přímo nabitá vědomostmi. Šikovná. Silná. Vzpomínám, jak jsi šla mezi
dřevorubce!
Mám ale pocit, že tvůj správný čas ještě nepřišel, že
na ten teprve čekáme. Pevně doufám, že se najdou ti správní, co tě stoprocentně
ocení. Protože totiž vím, že tvá „skořápka“, ač je diamantově tvrdá, skrývá
jemné a něžné jádro. Tvou psychiku…
Ale k věci – byla bych moc ráda, kdybys nám všem
napsala o těch svých psech –
O
SVÉM ROZHODNUTÍ VĚNOVAT SE VÝCHOVĚ PSŮ.
Já, jakožto majitelka jedné míchané čtyřnohé žoužele, tak
trochu chápu, jak nesmírně složité je přemluvit psa, aby ke mně přišel – tedy ve
chvíli, kdy si to přeju já a ne zrovna on. Nevěřícně sleduju pak venku lidi,
kteří mají na svá psiska nějaké to skryté dálkové ovládání, které jim umožňuje zodpovědně
rozhodovat, co kdy si jejich pes dovolí. Kam kdy půjde, kdy si sedne, kdy si
bude smět sníst pochoutku, která před ním leží a tak vábivě mu voní….

A budu pokračovat dalšími z vás. PÁNOVÉ SE UŽ MOHOU PŘIPRAVOVAT ... To by tak hrálo, aby KUDLANKA zas lidi netěšila...
Hezký víkend - vaše d@niela
P.S. PROSÍM, odepište e-mailem, stejně tak i případné fotky
|