 Sedíme úplně sami, jako kůly v plotě, s kozlem a s cikárem na pávlači, koukáme, co se zrovna děje dole na dvorku a trochu vzpomínáme. Když jsem se sem nastěhoval, dával jsem fofrem dohromady svůj 1 plus 1 bez koupelny a záchodu. Teda, abych nekecal, záchod jsem měl. Společnej s dalšíma dvěma partajema na pavlači, především s Pepanem, asi 15 metrů od mýho kvartýru. Ale dal Pepan tomu hajzlu pěkně zabrat. Myslím, že do svý loňský smrti ten kořala např. vůbec netušil, co to je WC štětka.
V mym novym kvartýru bylo jen umejvadlo v prázdný místnosti,
co snad byla kdysi jakoby kuchyň. Ale bylo mi tehdá o 25 let míň, vytvoření
vlastní koupelny a WC jsem zvládl do dvou tejdnů, včetně obkladů a dlažby, a
ostatní šlo celkem taky fofrem. Musel jsem spěchat, neměl jsem kde hlavu
složit. Dívčina, u který jsem bydlel, mi dala jasný ultimátum "buď si mě
vezmeš, nebo do konce měsíce VYPADNI". Bylo to od ní fér. Dala mi na výběr
a já jsem si vybral.
Zkraje tady tedy jen krev, pot, slzy. To se ovšem změnilo
skutečně skoro ihned. Soused Pepa, nadsoused Štěpán, nadsousedka Niki s postupně
několika chlapama, nadnadsoused Péťa a jeho Adéla, odvedle soused Martin, taky
pozdější sousedka Mia ... A byli jsme fajn parta. Odpolední grilování s
hulákáním s kytarama na dvorku pravidelně končilo ráno. Když někdo něco dělal,
ostatní se hned přihnali a pomohli (a když nepomohli, aspoň do toho kecali),
pivo teklo proudem ... Nádhera. Jenže postupně všichni mizeli, někdo se rozvedl
a vypadl, někdo pomřel, někdo vypadl jen tak. 
A teď jsem tady v celym baráku zbyl sám jako kůl v plotě,
dokonce i bez opilce Pepana, a navíc teď musím na starý kolena vypadnout,
protože majitel prodal barák nějakýmu developerovi, a tady zřejmě vznikne
hotel. Je to až smutnej pohled na dvůr, kde jsme zažili ty krásný grilovací a
chlastací noci a teď se tam hromadí haraburdí z postupně vyklizovanejch
kvartýrů. 
A já teď ani nevím, kam se poděju, zatímco kozlovi je to
úplně fuk. Jistě jsem si to zavinil sám, měl jsem bejt prozíravější. Teď, na
stáří, už je pozdě bycha honiti, ale mně se tady líbilo a myslel jsem, blbeček,
že to tady mám na věčné časy a nikdy jinak.
Tak koukám po pronájmech. O Prahu mi už vůbec nejde, ani
vomylem. Jen o slunce na balkóně, terase, lodžii. Nějaká zahrada, to už je jen
z říše snů. Taky koukám po seznámení, co kdyby nějaká 70ti letá staruška
věrchuška nemohla finančně nebo fyzicky utáhnout bydlení, nebo obstarávání
chaloupky a žnutí trávy? Ale tam mi pšenka nekvete - nedivím se, hlavně proto,
že každá sedmdesátiletá staruška věrchuška z chaloupky má nějaký dědice, kteří sice
prděj na bábu, ale na chaloupku z dědictví neprděj.
Nojo. Tak to je tak všechno ze současnýho pohnutýho života
starce, zmítanýho větry. Neřek bych, že by to mý fňukání mělo bejt nějak extra
zajímavý, jen jsem chtěl redakci hodit jiný thema, než válku.
Jo, a taky se pozeptat, jestli někdo neví o vetchý stařence
z chaloupky...
Brejden a brouchuť. J.
|
