|
 Vždycky, když přijedeme k našim, tak si přestanu připadat jako dospělá osoba - dýchne na mne kus mého dětství a mládí... např. včera jsem jela v metru na eskalátorech a najednou jsem zahlédla JEHO - idola mých gymnazijních let... Tenkrát se samozřejmě jednalo o lásku čistě platonickou, protože "drobný" věkový rozdíl z nás nevytvořil dvojici muž - žena, nýbrž muž - tele, což mi nedávalo moc šancí uspět.
Jenže - na svou šanci si každý musí počkat. Pár let poté, co jsem odmaturovala a o NĚM slyšela jen kusé zprávy z doslechu, jsem na něj narazila v metru. A to doslova. V tu úplně nejblbější chvíli, kdy jsem spěchala pozdě do práce a naskočila jsem do zavírajících se dveří, neupravená, rozcuchaná, jsem mu vlítla přímo do náručí. Nějak to zřejmě zapůsobilo, protože mě pozval na rande. Věděla jsem, že to nemůže být náhoda, že to osud takhle zařídil, že jsme se znovu potkali, abychom se nadále ubírali cestou života ruku v ruce... a tak jsem se - tentokrát už upravená, učesaná a vyzbrojená sebedůvěrou ve svůj ženský šarm - dostavila na to rande. Nechci si fandit, ale myslím, že jsem tenkrát byla okouzlující a vtipná (to jsem zřejmě byla na svém historickém maximu své okouzlujícnosti a vtipnosti) a rande spělo k slibnému závěru... po cestě ke mně domů mi sdělil, že ale bude muset spěchat, protože má doma manželku a týden staré dítě... ...tři měsíce na to jsem začla chodit s Medvědem. ...tak jsem se včera na těch eskalátorech sehla a zavazovala si tkaničku tak dlouho, než mi nezmizel z očí. 
Včera jsme byli s Medvědem v divadle a Medvěd na mne koukal a říkal - "víš, že vůbec nevypadáš jako manželka a matka?" (Jo, jsem tak mladá a krásná...atd.) "A jak tedy vypadám?" povzbudila jsem ho, aby svůj kompliment dokončil. "V té čepici?... jako skříteček." Sandra
|
