 Mým prvním, přímo osobním kontaktem s Tuzexem, byl nádherný, kanárkově žlutý svetřík s krátkými rukávy, který jsem dostala od táty k devatenáctým narozeninám. Moje drahá a nesmírně šikovná maminka mi k němu ušila bílou sukni, o které tehdy táta prohlásil, že není pod zadel, ale pod břicho. Jo, byla fakt hodně krátká…
Ale zato jsem
v ní slavila velké úspěchy. Když jsem zablokovala z neznalosti všech
páček svým trabantem jednou v pátek odpoledne tu příšernou křižovatku na Klárově, nikdo
mi nevynadal. Já jen zvedla kapotu, sklonila se zoufale nad motorem… No,
brzy se našel zachránce, který auto zase rozpohyboval: já levačka jsem páčku,
která uvolňuje benzin z rezervy, otočila na druhou stranu…
To jen jako
příklad, co jedna dobře ušitá minisukně zvládne.
Zpátky
k onomu svetříku: byl absolutně nezničitelný, takže jsem ho nosila ještě
v dobách, kdy jsem už měla mimino. Jednou se mi dokonce povedlo, že se
nějak přimotal k plenám, které jsem šoupla do pračky na vyvářku.
Neuvěřili
byste: svetřík absolutně fit, ani se nijak nepomačkal, zato pleny měly stejně
kanárově žlutou barvu. Tehdy se ještě sušívalo venku, před domem – takže když
jsem tam tu dávku nasázela, všechny ostatní ženský se divily, co že to mám, a
hlavně, kde jsem to vzala. Já, zcela bezmyšlenkovitě, odpověděla: „To mi
přivezl manžel z Japonska.“
Ne, nechci ty
moje sousedky nijak pomlouvat, protože manžel (tehdejší) byl fakt uznávaný
fotograf, který hodně jezdil po světě, takže mi to spolkly i s navijákem…
CO JSTE MĚLI PRVNÍHO Z TUZEXU VY?
CO SE VÁM PODAŘILO V PRAČCE „ZMĚNIT“?
Šikovná D@niela
|
