Ahoj Kudlanky a Kudlánci, všímáte si někdy, jak každé roční období přináší spoustu dění, jenom v zimě se venku zdánlivě neděje vůbec nic? Na jaře všechno pučí, v létě všechno vlaje, na podzim se vše vybarvuje, ale zima prostě jenom je. Všechno odpočívá, jako kdyby to odpočívalo vždycky. Jako kdyby krajina nikdy neusnula a nikdy se neměla probudit. Je to čas, který se zastavil. V kuchyni to bývá podobné.

Jaru na talíři vévodí zelená, létu bujaré střídání barev, podzim překypuje hojností všeho druhu a zima? V zimě vlastně není u vaření kam a za čím spěchat. Přichází na řadu jídla, která trvají nekonečně dlouho a nikomu to nevadí.

A tak je každá inspirace, co na několik pomalých hodin zavřít do trouby nebo do kastrolu, docela dobrá, že? Jednu takovou vám dnes posílám:

pozvánku na šoulet.

Je to jídlo s přípravou dlouhou. Rozvláčnou. Pomalou. Ale můžete u něj docela dobře odpočívat – stejně jako příroda.

Než se za šouletem zavřou dveře do trouby, je nezbytné mít připravené vařené kroupy, vařené fazole nebo vařený hrách, a k tomu ještě syrová husí nebo kachní stehna. Nebo jiné maso, kterého je dost a které ustojí půldenní pobyt v mírném teple. Tedy tučnější a prorostlejší kousky.

O vařených kroupách se dají říct dvě věci. I když jsou zcela uvařené, vždycky si zachovají jistou vnitřní odolnost. I měkké vržou mezi zuby. Neměli byste jim to mít za zlé, jsou takhle stavěné. V zásadě se kroupy dají vařit do nekonečna, protože se nerozvaří. Děje se jim pouze to, že do sebe vtahují další a další tekutinu a stále bobtnají a rostou na objemu.

Šoulet toho vtipně využívá. Jak se během pečení uvolňuje šťáva z masa, kroupy se jí ochotně ujmou. Postarají se o každou jednotlivou kapičku. Až je pak ochutnáte, nebudete věřit, že to jsou pořád ty staré známé obyčejné kroupy.

Kroupám, než je začnete vařit, svědčí namočení ve vodě, klidně i přes noc. Lépe a rovnoměrněji pak změknou.

I fazolím svědčí předchozí namočení do vody. Touhle informací nikoho nepřekvapím. Fazole se bez namočení nedají pěkně uvařit. Zůstala by jim tuhá popraskaná slupka a vyhřezlý rozvařený vnitřek. Nic k popukání – tedy krom nešťastných fazolí.

Dále fazolím svědčí slití první vody z vaření, a to už po několika minutách varu. Opět si tak přijdou k lepší chuti i barvě.

Na šouletu se mi líbí nejen spojení chutí, ale taky jeho bezstarostný pobyt v troubě, při kterém se z obyčejných a nijak předem zvlášť nezaopatřených surovin vylíhne neuvěřitelný skvost bohaté chuti i vůně. Je to pomalé pečení jak vyšité, a proto maso předem neopékám a taky ho za celou dobu ani jednou nepodlévám.

Při nízkých teplotách se maso o sebe postará samo. Nic se nebude připékat, naopak se bude vypékat šťáva a tuk. Pokud byste přesto našli dno pekáčku připálené, promluvte si s troubou, protože rozhodně nedrží teplotu, kterou slibuje při nastavení, což je v případě tohoto receptu krásných pozvolných 120 stupňů.

Při pomalém pečení se všechno samozřejmě řádně přikrývá, ideálně co nejlépe utěsní, aby se neodpařila ani kapička.