|
 „Tak, už jsme konečně všichni doma - mamka, taťka, ségra a děcko," takhle lakonicky shrnul návrat domů z porodnice můj čerstvě šestiletý syn. Všichni jsme se moc těšili: na nové miminko, na to, že se konečně můj jiný stav stane zase stavem normálním a to se vším všudy, ale ouha - realita nás všechny asi trochu zaskočila - no abych byla přesná - nejvíc samozřejmě mou maličkost.
Ačkoliv jsem už odnosila, porodila, odkojila, vypiplala a bůhví co ještě, dvě děti, tak jsem zjistila, kolik věcí se od mých předchozích porodů změnilo a kolik jsem toho blaženě zapomněla. Třeba takové noční nespaní - když se miminko probudí o půl druhé a do půl páté střídavě papá, blinká, tlačí, prdí, kadí, a to za mé neustálé asistence.  Což znamená - několikeré přebalování a převlíkání pročůraných overálků, kojení, držení nožiček, hledání dudlíků atd, atd. Nad ránem se mi konečně podaří zadřímnout, ale miminko tvrdě usíná až kolem sedmé ráno - je nadřené, musí si pořádně odpočinout. Ale to u nás začíná život těch starších - snídaně, chystání a vypravování do školy a školky.
Když se byt konečně trochu vyprázdní, jsem natolik probraná a životaschopná, že mi dělá velké problémy ignorovat třeba nevyžehlené prádlo tyčící se v koši jako mohyla, přetékající koš na špinavé prádlo, všude se povalující svršky zbývajících členů rodiny, neumyté nádobí, „chaos, binec, svrab a neštovice" - jak by řekla moje babička. V této situaci se docela těším, až se miminko vzbudí, abych měla kvalitní výmluvu, proč jsem zase neudělala to a to.
Taky mě docela zaskočila hormonální bouře v mém těle, která se projevila návalem nepředvídatelných nálad, ukrutnou nervozitou, jestli dělám všechno dobře, rychlým a nekontrolovatelným přepínáním do sebelitovacího režimu. Dnes mě například dohnala téměř k slzám taková hrubost, jakože mi na poště nechtěli vydat doporučený dopis bez platného průkazu a v lékárně neměli sběrače mléka... a když se k tomu všemu přidají přiblblé představy typu - kdybychom ho nechali jen tak ležet a nestarali se o něho, tak by nám určitě umřel bééééééééééééééééééééééééé...
Tak si v duchu začnu říkat - „no nejsi ty trefená?" Občas tím dokonce pobavím svého muže. Další samostatnou kapitolou jsou starší děti. Po několika dnech v porodnici jen s malým tří a půl kilovým tvorečkem, mi najednou přišly veliké a hlavně příšerně hlučné. Děti se chovají tak, jako se chovaly vlastně vždycky - místo mluvení křičí, místo chození běhají a dupou, jenom mně to přijde jakési intenzivnější. V duchu se jim hrozně omlouvám - vydržte to s maminkou, všechno se to zase uhladí. Už vidím Matýska, jak kýve chápavě hlavou a říká mi, že až bude „děcko" stejně veliké jako je on sám, tak to bude v pohodě. On to zkrátka umí perfektně vystihnout.
Prostě nám to malé roztomilé děcátko vtrhlo do života, převrátilo ho lehce naruby a teď si vrní a lebedí pod naší naprostou pozorností a péčí. A my skáčeme, rádi a všichni, a doufám, že i přes malé mráčky na nebi jsme velká a spokojená rodinka. Paula
|
