 Nojo, dějou se věci. Podařilo se mi dostat dva ďobance, ani mi po nich nic nebylo. Moderna. A pak jsem najednou byla informována, že se nedá nic dělat, a že budu muset na ten druhej konec světa, kde občas žiju; holt papíry vládnou světem, a pokud něco nepodepíšu, mohl by být přímo průser… Takže z ničeho nic, i když jsem to tak trochu čekala, přede mnou stálo dilema: buď zítra, nebo taky třeba nikdy…
A tak jsem odletěla z Prahy.
Nebylo to zas tak jednoduché,
pochopitelně testy, pak dost nerozhodné balení, připravování milovaného čokla
(neumím si představit ani den bez něj), letenka, doprava na letiště, vyřizování
všeho možného (spíš nemožného a nečekatelného), až po usednutí do toho velkého
ptáka.
Z Frankfurtu do New Yorku, pak taxíkem na Manhattan, a konečně jsem se mohla
svalit do postele. Vynervovaná, opuchlá, ale úspěšná. Zvládla jsem to. Tedy dá
se říci, že jsem zvládla tak tři čtvrtiny jedné cesty. Den odpočinku a cesta na
další letiště, odkud zas – tentokrát jen tříhodinovej – let do Jacksonville na
Floridu. 
A jsem teď tady.
Moc se vám všem omlouvám, ale
opravdu to všechno bylo nesmírně vyčerpávající, a i když jsem ještě zvládla se
občas najíst a miniaturně vyspat (zásadně v letadle neusnu), těch moc a moc
hodin v letadle mi fakt dalo hodně na frak.
Zas to má však velké pozitivum,
že jsem zmizela z nerváků politiky a pandemie. Přeletěla jsem do úplně jiného
světa – dcera, u které teď jsem, televizi (zprávy) vlastně vůbec nepouští.
Takže žiju, je mi už téměř
dobře, už jsem i vyspalá a těším se na první výlet po okolí.
Kamarádky a kamarádi –
docela se mi po vás stýskalo…
Vaše utahaná ale spokojená
d@niela
|