PŘEBÍRANÁ - to je neuvěřitelně složitá a super hra.

Danielko děkuji,děkuji za přenesení do mých dětských let.Ano,na všechny jsi pamatuji co jsi jmenoval.Ovšem prim hrály kuličky ( skleněnky to byl poklad ) a " na četníky a zloděje".Na tuto hru nikdy nezapomenu,zapálili jsme "vant"-svah ve staré cihelně.Přijeli hasiči a pravý policajti,řešilo se to oteklím zadkem doma a dvojkou z mravů ve škole.Nebylo nás pět,ale osm. Moc hezké vzpomínkové odpoledne.

Tak na tyto dětské hry si samozřejmě vzpomínám. Honzo vstávej, schovávaná, kuličky s důlky, vyvrtanými patou boty. To byly hry tak pro prcky. Paňáka jsem skákal snad jednou. To mne nebavilo. To byla zábava spíše pro holky. Páni kluci měli jinou zábavu. Káry. Kdo tehdy neměl káru, jakoby nebyl. Pamatuji si, že i já jsem si nařezal dvě asi metrová prkna, sbil je k sobě dalšími prkny v místě náprav, aby kára tvořila jakousi pevnou desku, na přečnívající přední a zadní prkna, která sloužila jako nápravy, jsem přidělal kolečka ze starých vyhozených dětských kočárků a už se drandilo. Je samozřejmé, že přední prkenná náprava byla otočná, protože držela jen na jednom 10mm šroubu, aby se to celé dalo řídit. Buď se na tom sedělo a řídilo se nohama, při vyšších rychlostech jsme si i lehali, kdy nohy v řízení vystřídaly ruce a v leže jsme sjížděly kopce v tzv. lesíku, který byl pro tyto účely jako dělaný. Na cestě mezi stromy, se spoustou zatáček a s patřičným sešupem jsme dosahovali i adrenalínové rychlosti.
V zimě se na káru místo koleček přišroubovaly staré brusle, tzv. šlajfky a opět se jezdilo na zledovatělých úsecích lesíku. Celoroční provoz tím byl zaručený. Nějaké přilby, chrániče, to tenkrát neexistovalo a nikdy se nikomu nic nestalo.
Také jsme mezi sebou soutěžili ve vylepšovačkách. Do přední třetiny káry se přišrouboval kus špalku, vodorovně na něj další kolečko jako volant, které bylo spojené s přední nápravou dvěma řetízky a už se to dalo i krásně řídit. Ze starého kola jsem tam měl i přední světlo, tehdy jen na plochou baterku a vzadu dokonce i dvě koncová světla jako blinkry. Blikání před zatáčkami se řešilo ručně, vypínáním a zapínáním páčkového přepínače. Ale efekt byl zaručen. Mnohokrát jsem smlouval, že musím jít ven až večer, až se setmí, aby byly vidět blinkry a světlo...
Někteří z nás měli propracované i polštářování celé káry. Na okraje nosné desky se přibil starý pytel, vycpal se nějakými hadry a jízda v leže byla hned příjemnější.
Tak na tuto dobu si i mnohdy rád vzpomenu. A rodiče, ta naše adrenalinová zábava, nestála snad ani korunu.

... a pekly se brambory v popelu, dělaly jsme rakety ze světlic a travexu s cukrem, na kolejích se pokusně rozjížděly desetníky na placku. O bouchacích kuličkách raději pomlčím, ať to tu BISka nezavře rovnou.

"Cukr, káva, čokoláda, rum, bum", tak to jsme hrávaly v Čecháku na širokých beteonových schodech,co vedly na Stalinku( dnes Vinohradskí tř.), kuličky u kostela na Jiřáku. Káry jsme neměly, ale v zimě jsme bobovaly na zledovatělých stráních v Rýgraků. Nápravu to nemělo, jenom prkýnko, dole dva hranoly se šlajfkama, na prkýnku složený kus starý deky. Těch modřin, co jsem mívala, když jsem se dole vysekala do plotu nad ekonomkou.
Taky jsme hrávaly hru "Krvavé koleno". Tu by dneska jako hororové strašení dětí nejspíš zakázaly.