S nesmírnou úlevou, že ta bodrá žena pochopila situaci, jsem jen přikývla a nadějně jsem domáhala pomocí slůvka „police“ příjezdu policie. Tu žena jen nezúčastněně zavrtěla hlavou a použila větu: „La police n'est pas intéressée“ (policii to nezajímá), čímž mi vzala veškerou naději na spravedlnost.

Zklamaná a rozčarovaná jsem se vrátila zpátky do našeho mobilního hotelu a D. rozhodnul, že se nenecháme touhle nepříjemností rozhodit a pojedeme dál. Kreditní a debetní karty nám zůstaly, tak jsme spoléhali na to, že někde po cestě si menší hotovost vybereme.

S čím jsme nepočítali, bylo to, že následujících 100 km jsme nenarazili na žádnou civilizaci, pouze na vybírače mýtného, který samozřejmě jako naschvál vyžadoval pouze hotovost a platit kartou nebylo možné. Tu jsem ve hru vstoupila opět já, rozcuchané vlasy jsem si narychlo olízla, načechrala jsem si sváteční tepláky a šla jsem vyjednávat.

Ke své smůle jsem opět narazila na zapřisáhlého patriota, který se mnou odmítal komunikovat jinak, než ve francouzštině. Vědoma si svých neverbálních dovedností jsem ho nakonec „ukecala“ i bez použití jazyka a pustil nás dál bez poplatku.

Další zastávkou byl národní park Camarque, kde bankomat nebo platební terminál byl také zbytečným luxusem. Měli jsme hlad a žízeň a krom bankovních karet jsme ještě pořád nedisponovali žádnou hotovostí. Zastavili jsme u provizorního farmářskému stánku u cesty a já jsem nově naučeným francouzským slovíčkem „bandit“ naznačila, do jaké prekérní situace jsme se dostali.

Větrem ošlehaný farmář se nad námi slitoval, dal nám najíst a napít a my tak mohli nerušeně pokračovat dál. Náš výlet po krásách francouzské Riviéry se i přes to všechno velmi vydařil a užili jsme si to se vším všudy.

Ovšem, to ještě neměl být konec našeho dobrodružství ...

dobrodružka VERONIKA

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : strejda No já pořád čekám, kdy se dobrodružka Veronika, se svým D, dostane do civilizace, kde už platební karty nebudou jen bezcennými tretkami, že se po těch prožitcích a štrapáci posadí do nějaké příjemné restaurace, nejlépe s výhledem na moře, objednají si něco jiného než bagetu a budou si povídat o krásách jižní Francie. Pak se někdo z nich zasní, zapracuje fantazie a někoho z nich napadne neskutečná utopie, že kdyby se na Zemi objevilo - nedej Bože - něco nepředvídaného, třeba nějaký zákeřný virus, že by se jim, třeba i díky lockdownu, mohlo o azurovém pobřeží jen zdát. Také by mohla nastat varianta, že by tam zůstali dlouho v karanténě a protože ještě neumřeli, jsou tam dodnes. Atd atd. Těch variant je nespočet. Veroniko, promiň, dělám si z toho bžundu, ale víš v co věřím? Že s odstupem času budeme dětem vyprávět pohádky podepsané dobou. 19. století bylo stoletím páry, tohle zpackané století je stoletím coronaviru.. únor 27, 2021 21:23

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující