 Milá Danielo, poradila jsi dobře mnoha lidem, zkus poradit i mě. A prosím pochopitelně o radu i vás všechny: Je to asi tři měsíce, co jsem se zeptala svého manžela, jestli mu nějak nemůžu pomoct. Viděla jsem, že nestojí za nic, ani s dětmi nějak zvláště nekomunikuje.. Normálně se ho raději na nic neptám, protože jeho odpovědi znám dopředu. Má se špatně, raději se nemám ptát, protože to je pracovní a tomu bych nerozuměla. A jen oznámil, že na něj nemám s ničím naléhat ani spěchat, protože se zrovna nachází ve složitém období. Doba je zlá, chápu, ale...
Dobře, tak jsme kolem něj chodili po špičkách, snažili se, abychom ho nenervovali ještě víc. A já, když byl vstřícnější, tak jsem se snažila být na něj milá, povídat mu jen nějaké zajímavosti, žádné trápení ... v těch chvílích jsme si byli nejbližší, jednoznačně potřeboval utěšit, a já jsem cítila, že jsem jediná, kdo to opravdu zvládne.
Ale teď bohužel vím, co to všechno bylo – můj muž má dvě milenky a pochopitelně, je nás na něj moc, každá chce svůj čas, začaly mu „šlapat na krk“ a on v tom lítal... A já debil, v těch chvílích, kdy jsem se tak snažila udělat pro něj co nejpříjemnější domácí prostředí, jsem vlastně zachraňovala jeho milostné poměry... Kdykoli se poštěkal s některou milenkou, přišel za mnou. Na druhé straně – jakmile se dal psychicky dohromady, běžel za nimi. Přede mnou tomu říkal „pracovní problémy, někdy dokonce řešil státní situaci“. Já hloupá!
Už jsem podobnou situaci tady na Kudlance četla několikrát, ale že to samé potká nás, bych v životě nevěřila. Doopravdy, já bych za věrnost svého manžela snad dala ruku do ohně. A teď jsem v situaci, kdy mám tohle všechno řešit. Díky tomu, to přiznávám, že když jsem se to dozvěděla, tak nebyl při ruce, tak jsem nevybouchla, nepřizabila ho, neřvala hystericky na celý dům – ale jsem toho plná, a vůbec si nevím rady. Jen díky tomu, že on vlastně "z práce" přichází až tak kolem desáté a to jen někdy, tak zatím není šance, aby na mě něco poznal. (Ale mezi námi, já si myslím, že i kdyby si všiml mých červených očí, tak nic řešit nebude, asi by myslel, že je to alergie na kytky ze zahrádky.) Víte, má dost velkou firmu, já tam všechny lidi znám, kupodivu jim práce jede, problémy se řešejí, my se vidíme i někdy i během dne – prostě všechno je tak krásně zaběhlé... A teď tohle. Nebudu se rozepisovat, jak jsem se všechno dozvěděla, ale už to vím všechno na sto procent.
Teď jen nemám šajna, jak se mám chovat. Je mi 37, máme tři děti – 11, 7 a 4 roky. Nemáme se špatně, taková střední třída. Neumím si představit, že bych najednou měla zabalit kufry a odejít někam do neznáma. Rodiče už nemám, jen tetu a strejdu hodně daleko od nás. Prostě nemám nikoho, ke komu bych se mohla najednou odstěhovat... Bydlíme v domě, ale je to dům po jeho rodičích, ti mají byt dole. Asi píšu dost rozházeně, sama si to snažím všechno srovnat v hlavě. V téhle příšerné době mám řešit něco tak strašného?
|
