zůstala jednou asi 4 hodiny, než přišel manžel.
Naštěstí jsem se dostala aspoň k sousedce (na kafe).
No, to jsem byla bez mobilu

jsem si vzala jiný... a pak jsem zabouchla. Výsledek tentýž, jela jsem si pro druhé klíče k mamince přes celou Prahu. Jinak mobil mně jako záchranný pás rozhodně připadá, jako "svobodná matka" bych si asi nelajsla delší cesty s mladým autem. Takhle mám dobrý pocit, že kdyby něco, můžu si pomoc přivolat. Jinak Daní mělas kliku, žes ten telefon měla, "normální" lidi, když jdou s odpadky, tak si mobil neberou

však venku bylo hezky, jinak by ses na procházku nedostala.

já jsem jednou věšela prádlo na společné lodžii u schodiště. Všichni doma, tak jsem odskákla s prádlem. Mezitím se ovšem rodinka rozhodla, že jenom zajedou s něčím k babičce (přes půl Prahy), že jsou hned zpátky. Pečlivě zamkli dveře na OBA zámky, nic netuše, že já mám jen jeden klíč od zámku, co se zamyká jen přes den.
Tak jsem tam seděla za dveřmi na botníku, od sousedky jsem zavolala k babičce, ať je rychle pošle domů, že mám v troubě kuřecí specialitku.
Než se stihli vrátit, kuře už doutnalo...

máme u spolehlivých sousedů náhradní klíče. A balkonem sousedíme s lidmi, od kterých se dá lehce přelézt - v době kdy se balkonové dveře nezavírají je to taky pojistka. Když jsem u nich zazvonila kvůli zabouchnutým dvweřím potřetí, už jen mávli rukou řka : Už trefíte, že. A já prošla jejich bytem a pokračovala do našeho...normoš.
Jinak na mobil, na ten já nedám dopustit.

z toho jednou jsem byl skoro popotahován...
V čase svatby mé švagrové (to je také pěkně dávno a sledujete tu mou stále se nehoršící paměť? Pamatuji si každý detail. A bez Lecithinu. Kam se hrabe kůň...) si má tchýně vzpomněla, že doma zapomněla brusinky na svíčkovou, protože v restauraci, kde byl oběd, je neměli a ona jim je slíbila dodat. Nabídl jsem se, že pro ně skočím. Hledala klíče od bytu, ale nenašla je. Pak si vzpomněla a zbledla. Díky svatbě a všemu tomu pečení a starostem, je nechala asi ve dveřích. Ovšem ze strany bytu. Kdyby byly z venku, ani by to nebylo zajímavé.
Stará zástavba, byt v prvém patře. Koukám, kde je pootevřené okno, aby to bylo snazší. Nikde. Co teď? Pro jistotu jsem se však podíval, jestli klíče nejsou náhodou v zámku z chodby. Nebyly. Hosté už mají chuť na svíčkovou, já také, a teď tu řeším jak dovnitř. Nápad. Soused se zahradou asi 50 metrů níže. Vysvětlil jsem mu prekérní situaci a požádal ho o žebřík. No jasně. Prý mi s ním pomůže, když jsem tak v gala a také, aby zachránil svatební hostinu. Asi 6ti metrový žebřík, s dost vrklavými žbrdlíky, jsme společnými silami postavili pod okno koupelny, to proto, aby byla co nejmenší škoda při rozbití okna. Jen tak tak stačil. V obleku a pěkně s kravatou, lezl jsem nahoru jako nějaký záletník na kus šmajchlu. Okno bylo však zavřené na kličky a tak jsem musel na to tvrdě. Zavřel jsem oči a loktem jsem rozbil nejprve jednu tabuli, pak i vnitřní. Rachot skla byl slyšet v domě i před domem. Opatrně jsem vyndal ostré střepy z rámu a už už jsem chtěl vlézt dovnitř..., když slyším houkačku. To byl mžik. Oni snad čekali za rohem...Veřejná bezpečnost, okamžitě slezte!
A tak jsem slezl. Vysvětloval jsem, prokázal jsem se občankou, ale nic platné. Nebyl to můj byt, lezl jsem do cizího a basta. Kterej parchant mě asi práskl. To mě blesklo hlavou při tom dohadování se s VB. Čas však letěl. Na mé vysvětlování a žadonění, že jsem zeť té paní, ke které lezu, že se koná svatba, oběd, že hosté čekají, nereagovali. Nakonec jsem to domluvil tak, že mně ti nevěřící Tomášové odvezli zpět do restaurace, já jsem jim představil tchýni, která potvrdila, že já jsem já, že nejsem zloděj a že jsem lezl pouze pro brusinky, protože ona si zabouchla, atd. Dopadlo to tak, že mně i s tchýní odvezli zpět pod okno, jeden z nich mi dokonce držel žebřík a já jsem dokončil svůj "lup" za asistence Veřejné bezpečnosti. Tchýně je pak zvala i na oběd, ale oni s díky odmítli. Tak skončila má prvá zachranná akce.
Druhá byla podobná, sice bez asistence policie, ale v šestém patře paneláku, když jsem lezl přes balkony od sousedky z vedlejšího bytu na balkon té zapomnětlivé. Také jsem si vybral okno s nejmenší následnou škodou. A třetí? Uplně stejná, skoro na chlup jako ta druhá, pouze s tím rozdílem, že tou zapomnětlivou byla opět má milovaná tchýně a vše se odehrávalo v 9.patře paneláku, nikoli v šestém, rovněž s přelézáním balkonů a pozor - bez záchrany a úvazu! Ono to není zas až tak zajímavé, protože jak vidno, stále žiji. Ale o tom možná někdy příště.

že já tuto chorobu mám pouze ve vztahu s mámou a manželem.Pokud samostatně hovořím s kýmkoliv,všechno vím.Ale jejich - jsem říkal/ a/,no,tam mi to problémy dělá.Jinak s láskou vzpomínám na dobu,kdy jsem si mohla dovolit i já zapomínat.

Jeli jsme s dcerou nad ránem - jak ninak na zubní pohotovost. Já jako řidič, dcera v roli trpitele a manželka utěšovatelka. Aby se náš Ňafík nebál sám doma, jel s námi také. Na parkovišti před poliklinikou jsme vystoupili z auta a začali se rozhlížet po vchodu do ordinace. Pes stále ještě uvnitř vozidla potřeboval okamžitě, ale optavdu hned také ven, aby mu neunikla nějaká legrace. Začal úprkem kroužit po interiéru a hledal, kde kdo zapoměl nějakou otevřenou díru. Při svém letu packou stiskl čudlík na dveřích a centrální zamykání s pomstychtivým klapnutím vykonalo svůj úkol. Zkoprnělá osádka před zamčeným autem, nadržený pes a klíče uvnitř , únor, nějaká hodina po půlnoci.... Naštěstí jsem měl mobil u sebe a kamarád byl ochoten absolvovat noční okružní cestu městem pro náhradní klíče.