|
 Vzpomínáte, jak bylo koncem února horko? V Českých Budějovicích naměřili rekordních 21°C, u nás ve Zlíně nám muselo stačit 17°C. A stačilo - bohatě. Všichni vytáhli paty se svých panelákových děr a vydali se buď pěšky, kolmo nebo na bruslích provětrat si plíce na cyklistickou stezku kolem zlínského vele(po)toku Dřevnice.
Stejně tak i naše rodinka se po nedělních řízcích a následné pohádce líně zvedla. Myslela jsem, že budou mít všichni pochopení a soucit s mým devítiměsíčním pupkem, ale ne, když se řeklo všichni, tak všichni. Vzhledem k mým proporcím a sportovní neschopnosti manžel rozhodl, že kolo ne, brusle že jsou taky blbost, ale že fotbal bych klidně hrát mohla. Ťukala jsem si nesouhlasně na čelo a trochu trucovitě se navlékla do tepláků a mikiny, jediného oblečení, které ještě nevzdoruje. 
Travnaté hřišťátko je naštěstí kousíček; ale i tak jsem si musela místy hluboce odfouknout, zastavit se a zaujmout typický těhotenský postoj - nohy rozkročit, mírný záklon, ruce v bok. Děti šťastně pobíhaly kolem tatínka a ten se při pohledu na mne upřímně bavil. Pantomimicky ukazoval valící se kouli. Počkej holomku, říkala jsem si v duchu, kdyby tak na tebe zavěsili to, co já tahám, to bys byl určitě jako baletka. Ale bylo krásné odpoledne a kdypak jsme naposledy užili jarní stupně v únoru. Prostě nikdo neměl šanci mi zkazit náladu a to i přes rozbouřenou hladinu hormonů. Na hřišti mi byla přidělena pozice brankáře a můj spoluhráč - pětiletý syn - byl v útoku. Stála jsem mezi dvěma kovovýma tyčkama a balónům jsem se spíš vyhýbala. Když už byla naše prohra opravdu tristní, synek zhodnotil, že potřebuji řádně poučit. Přiběhl za mnou a říká: „Mami, když letí balón doleva, musíš se pohnout taky doleva, když doprava, musíš doprava, chápeš?" Kdo by to byl řekl, že. Pak si mně ještě kriticky prohlédl a poznamenal, že až se mimino narodí, bude jeho soupeřec. Tipla bych si, že myslela spoluhráč, ale ono se to někdy rádo plete. Tak jsem tam stála dál, s rozměry Golema, kterému ztratili kuličku, jsem se nahřívala a kochala se čerstvýma sneženkama a chudobkama, a občas jsem odkopla balón co nejdále, abych získala víc času. Pak je to přestalo bavit. Budou se kopat jen penalty a na to mně opravdu nepotřebují. Byla jsem propuštěna. Sedla jsem si na nedalekou lavičku. Ufuněná a s neutuchající euforií jsem si říkala, co je hezčího než se dívat na své dvě ubahněné děti, šťastně honící balón... Pak jsem si pohladila obrovské břicho a v tom mě napadla průpovídka, kterou mně straší můj muž: Jestlipak víš, co je horšího než dvě děti? ................. No přece tři. Paula
|
Na ten samotný akt zrození se opravdu netěším, ale přežila jsem dvakrát, tak potřetí to snad taky dám 
