Po dlouhodobé anabázi s léčbou Mikyho herpesu v oku, přišel konečně čas jeho ročního očkování. Protože byl termín brzy ráno, prozíravě jsem nakoupila to nejlepší hovězí a nachystala přepravku ke dveřím, abychom všechno včas stihli. Zapomněla jsem, že Miky je chytrý po mně a dá si do souvislosti, že přepravka u dveří zákonitě představuje cestu na veterinu...
Proto pro jistotu
vůbec nechtěl domů. Připravena na tuto eventualitu jsem vzala kus hovězího a
ještě v noční košili a pantoflích jsem skákala přes sousedův plot, abych ho
čapla ze zálohy.
Miky docela rychle odhalil mou zákeřnou lest a začal kličkovat
mezi záhony, a já s kusem hovězího pádila za ním. Přesvědčena, že ho do té
přepravky dostanu včas, i kdybych k veterináři měla jet v noční košili, jsem
zahodila nazouváky a pustila se do sprintu přes sousedovu zahrádku.
I tak bych svou už
dávnou ztracenou reputaci čarodějnické podivínky z východní Evropy
nezachránila.
Nakonec se mi Mikyho
podařilo ulovit, a protože mi zbyla ještě necelá minuta na převlečení, sáhla
jsem po prvním elegantním outfitu, který byl ve skříni po ruce. A tak, oblečená
v tričku s Micky Mouse, v jeansových kraťasech z dob mé puberty a každou botou
jinou, vyrazila jsem s pocitem vítězství na veterinu. Já sama potkat takto
vyšňořenou budoucí čtyřicátnici na ulici, tak bych ji diskrétně podala vizitku
mého psychiatra. Ale protože mí sousedi už dávno předpokládají, že mám o
kolečko víc, nechávají mě být a jen se chápavě usmívají.
Celá uřícená, nedbaje
obdivných a zvídavých pohledů na mou nedbalou eleganci, jsem dorazila do
ordinace včas.
Paní doktorka Mikyho
pochválila, jaký je to krásný kočka, také mu pochválila lesklý a hebký kožíšek.
Miky ji jako projev vděčnosti za odměnu kousnul do ruky a paní doktorka mu za
trest píchla jehlu do kožichu. Abych si Mikyho doma udobřila, naservírovala
jsem mu to nejlepší a nejdražší prémiové krmivo, jaké jsem v místním obchodě
pro zvířata našla. Miky se naštvaně prošel párkrát sem a tam kolem misky,
varovně sekl ocasem a vyčítavě se na mě zahleděl s výrazem týrané kočky. Na mou
přednášku na téma: „Co by za to jiné hladové kočky v Africe daly,“ na mě
vystrčil zadní část trávicího traktu, aby mi dal najevo, co si o mé přednášce
myslí. Když zjistil, že mé mateřské pudy kočičí mámy jen tak neoblomí, zaujal
vyděračskou pozici hladové kočky, které minimálně týden nejedla. To mě nakonec
trošku oblomilo a přece jen jsem mu naservírovala zbytek toho hovězího, které
jsem si původně chtěla udělat k obědu. No nic, tak bude zase pohanka bez masa.
Co bych pro tu mou chlupatou roztomilou kouli neudělala.
A co vy a návštěva veteriny?
VERONIKA
|