O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení






Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

ZTRATILO SE VÁM NĚKDY DÍTĚ? PDF Tisk E-mail
Pondělí, 03 březen 2008

Já vím, neštěstí je annoying (nepříjemné), neradi o něm mluvíme, neradi si takové myšlenky připouštíme, protože nás táhnou dolů; často se jim snažíme vyhnout, jak jen to jde; vždyť přece všichni něco ošklivého známe, každý se v životě s něčím hrozným v určitě podobě setkal. Tak, jako už téměř nevnímám, když v televizi běží katastrofické zprávy o tom, že někde se opět nebo stále ještě zabíjí, je hlad atd..

Ano, vzhledem k tomu, že jsem na světě nějaký pátek, vypěstovala jsem si už jistou otupělost; jinak bych se zbláznila...

 

 

 

 

     Přesto všechno se mi skoro každý den sevře srdce, trvá to jenom chvíli, ale ten pocit je hodně těžký. Je to vždy, když jdu do schránky a vytáhnu mezi poštou i lístek s fotografií Have you seen me? (Viděli jste mě?) Pak následují údaje; jméno, datum narození, věk, výška, váha, vlasy, oči, pohlaví a Date Missing a odkud dítě, dospělý pochází... Těchto oznámení jsou ve Státech "tisíce", kdykoliv jdete nakoupit potraviny vidíte je na veřejných nástěnkách; bývají většinou hned u vchodu, na autobusových zastávkách atd...atd. Opravdu mi přijde, že těchto pohřešovaných osob je strašně moc..

 

     Nedávno jsem si povídala s jednou přítelkyni, maminkou 3,5 leté holčičky, která mi vyprávěla svůj příběh. Šla s malou do obchodu Kohl's, malá byla stále v její přítomnosti a najednou nebyla!! Ona hledala, volala, ale děvčátko najednou nikde!!! Okamžitě šla za prodavači a ti hned uzavřeli obchod, dítě začali vyvolávat rozhlasem; říkali další pomocné údaje, jméno atd.. Lidé v obchodě se snažili pomáhat holčičku hledat. Maminku si pozvali do Security Room, kde jí ukazovali všechny kamery, jestli dítě náhodou nezahlédne; pak, asi po 30 minutách, zavolali policii, sepsali hlášení a po jedné hodině mamince řekli, že už je to dlouho a že má jít domů.

 

     Co se odehrávalo v hlavě maminky není třeba popisovat, beznaděj, pláč... Sedla si v obchodě na zem a zoufalstvím brečela, když najednou uslyšela "Mami, mami..." Její holčička vylezla zpoza bund, uprostřed věšáku, kde byla schovaná, protože se bála nějaké paní... aspoň tak ji to pak holčička vysvětlila... Moje přítelkyně nikomu ani nepoděkovala (teď zpětně ví, že se chovala neslušně, ale v daně situaci jednaly spíše pudy), brečela, dcerku tiskla k sobě a strašně plakala a plakala a s ní v náručí utíkala pryč..

 

     Happyend, nejen v pohádkách, dlouho jsem si se svou kamarádkou vyprávěla o jejím pocitu, tvrdila mi, že nejhorší byla představa jít domů bez ní... Dovedu si představit pocity lidí, kteří stále čekají, že na jejich dveře někdo zaklepe, někdo zazvoní a dá jim jakoukoliv informací o jejich ztraceném dítěti... Přála bych všem rodičům tyto šťastné konce...

 

Klára

 

PS.  

V mnoha případech však konce takhle šťastné nejsou; každý den se ztrácí plno dětí. Je to nesmírně smutné. Přestože dennodenně na vás odevšad křičí fotografie hledaných dětí, ve vozech metra, na sloupech, v televizních zprávách, přesto je naděje na jejich návrat zpět minimální...

 

 

 

 

Komentáře (15)add feed
jo, me se ztratily skoro vsechny deti, nektere opakovane : mura
poprve se mi ztratila nejstarsi dcera ve veku 1,5 roku v podchodu na IP Pavlova (prazaci vedi, jak je tam rusno a jakej je provoz nahore na ulici - krizovatka s dalnici). jen jsem hmatla do kocarku pro penezenku a kdyz jsem zvedla oci, mala byla fuc. no a ted nechat stat v podchodu kocar a zacit ji hledat..., nastesti jsem ji za chvili zahledla, jak ji vede dolu po schodech nejaka pani, co ji odchytla nahore na ulici.

podruhy se mi ztratila v obchodaku mezi regalama. a jak byla mala, taky jsem ji chvili hledala.

starsi syn se mi ztratil v metru.

a ten nejmladsi je na ztraceni expert. jednou rano odjel samostatne do skolky - presel 2 ulice, nastoupil do autobusu (ze 2 moznych vybral ten spravny), odjel 4 stanice a skrz cele sidliste dorazil do skolky. ja nejdriv byla v klidu (pred barakem jsem zjistila, ze jsem doma zamkla jednoho z psu a vratila jsem se, a kdyz jsem prisla zpatky pred barak, dite bylo fuc). rikam si ceka na ulici, necekal. tak ceka na rohu, necekal. tak ceka na druhym rohu, necekal. tak, ze bych ho zapomnela na zahrade? tak jsem se vratila, na zahrade nebyl. tak jsem bezela na zastavku, na zastavce nebyl. to uz vypukla docela panika, znovu jsem se vratila domu, prohledala jsem zahradu a prilehle okoli, no a pak uz jsem se chystala vyrazit na policii, kdyz me napadlo jit se podivat do te skolky. jak mne se ulevilo, kdyz jsem videla od dveri jeho boticky v prihradce...

pak se ztratil manzelovi, byli na psich zavodech, takze dost rusno a zmatek a unavene dite si zalezlo za reklamni panel a tam usnulo. to zas mel nervy muz, ja u toho nastesti nebyla.

taky se ztratil na vylete. byl to jeho prvni vylet s turistickym oddilem a vedouci nebyli dostatecne varovani :-) teda syn si ztraceny nepripadal. proste ho to prestalo bavit, tak se rozhodl, ze se vrati.
březen 03, 2008 14:47
které dítě : obr
Tím ztraceným dítětem myslíte které? Chtěné, nebo to nechtěné, ale soudem zabezpečené...?
březen 03, 2008 15:08
Tím myslíme tebe, drahý Obře, : ajka

ty bys nám mohl bejt docela ukradenej...
smilies/grin.gif
březen 03, 2008 15:24
mě se ztratil syn v obchoďáku : kiwi
zkoušela jsem si v kabince šaty. Syneček byl pochopitelně se mnou, uvnitř. Ve stádiu, když jsem si šaty zase svlékala a stála tam jen v podprsence a kalhotkách, se rozhodl, že se mu tam nelíbí, a vyhučel.
Co teď? zařvala sem, vykoukla - on nikde (byly mu dva, ale byl neskutečný éro) - obchod prázdnej - tak jsem vyletěla tak jak jsem byla... kluka jsem chytla až před východem - no, samozřejmě, že v tom okamžiku tam muselo najednou lézt plno lidí...
ach jo.
smilies/cheesy.gif
březen 03, 2008 15:53
Dcera se mi ztratila jednou : Ariana
To byla v 1. třídě, šla jsem pro ni po obědě do družiny, že ji doprovodím do výtvarného kroužku a když jsem zazvonila na družinářku, tak ta mi řekla, že už dceru před půl hodinou pustila, že šla s kamarádkou Katkou sama. Vůbec jsem sice nechápala, jak to, že ji pustila, když jsme si pro ni chodili jenom rodiče, ale to mi v ten moment nebylo nic platné. Tak jsem se ptala dětí, jestli ji neviděly. Někdo říkal, že naproti na chodníku před průmyslovkou. Tak jsem se tam rozběhla, dcera nikde. Tak jsem šla domů, jestli třeba nečeká před domem, klíč nenosila, protože chodila s námi. Zase nic. Vrátila jsem se do školy, znovu zvonila na družinářku, že ji nemohu najít, jestli se třeba nevrátila do družiny. Nevrátila. To už jsem začala taky panikařit. Tenkrát nebylo po mobilech ani potuchy a já jsem fakt nevěděla, co mám dělat, jestli už mám volat na policii, nebo ji dál hledat. Ten pocit, když jsem šla ze školy a nevěděla, jak dál, nikomu nepřeji. Už jsem chtěla zajít do telefonní budky a zavolat manželovi tu jobovku, když mě najednou osvítilo, ať se zkusím podívat do hudební školy, kam dceřina kamarádka Katka chodila do houslí. Bylo to kousek od školy, tak jsem tam vlítla, dole nikdo, tak s bušícím srdcem nahoru po schodech ... a tam dcera seděla na židličce před učebnou a čekala na Katku, že pak chtěly jít společně na kreslení. Ta rána, jak mi spadl kámen ze srdce, musela být slyšet hodně daleko.
březen 03, 2008 15:56
Lenka chodila do druhé třídy, : d@niela
a je pravda, že podle ní jsem si mohla řídit hodinky. Ze třídy do šatny, převlíknout a šup domů. (škola je malinký kousek od nás). Nu, a tenkrát nic... Slyšela jsem žabky od ní ze třídy, které bydlely u nás v domě, jak se baví před výtahem... Pak pod okny chodily další dětí - a - Lenka nikde. Doma jsem měla jen malého tříletého kluka. Tak co teď? Zeptala jsem se dětí - ale všechny mi řekly, že Lenka, jako obvykle, šla mezi prvními domů...
Zkuste si to představit: Je poledne, nedostavěné sídliště, které je pustoprázdné, jen sem tam nějaký ten dělník. Kluka jsem nechala doma, nařídila mu, že se nesmí z pokojíčku ani hnout, a vyletěla ven - běhala, volala, křičela... Všude prázdno, škola prázdná, ulice prázdné... Běhala jsem tam všude, volala, brečela - na to zoufalství nezapomenu.

Zazvonila jsem u všech, co s ní chodily do třídy, a pak mi jedna z těch holčiček řekla, že viděla Lenku vejít do domu, a že se otevřel výtah a někdo ji prý vtáhl dovnitř.... Tenkrát se zrovna psalo, že tam nějaký cizí dělník zabil holčičku, našli ji nahoře u výtahové šachty...
Když jsem běžela nahoru po schodech, nikdo si nepředstaví ten děs, co byl ve mně. Tu hrůzu, co jsem měla, když jsem se bála, co tam uvidím.
Jdu zase po schodech dolů, brečím, vůbec nevím, co mám dělat - ve třetím patře se najednou otevřely dveře, kde bydlela jedna má kamarádka. No, prostě jsme se občas spolu zastavily, na sídlišti si tenkrát člověk nemohl moc vybírat. A - ze dveří vyletěla ubrečená Lenka: "mami, mami, já to nechtěla!!!" - Představte si, co se stalo:

Ta ženská šla zrovna domů, když viděla Lenku před našimi dveřmi. Vtahla ji k sobě do výtahu a do bytu, a řekla jí, že to bude legrace, že ať se u ní schová... že potom půjdou spolu k nám. No, Lenka prý slyšela, jak volám a křičím, ale ona ji prý nechtěla pustit - pochpitelně, baba bláznivá si uvědomila, co způsobila a pak se bála...

Já zprvu nebyla schopná něco dělat, jen jsem ji bafla a odnesla si ji domů, živou, zdravou.
Tý krávě jsem nebyla schopná ani vynadat.
A už jsem s ní v životě neztratila ani slovo.

březen 03, 2008 16:16
No, mně se děti neztratily, jsem je zapomněla já, na letišti, : Eva
což je historka, kterou budou zřejmě dávat k dobru ještě i vnoučatům smilies/angry.gif
Bylo jim oběma určitě méně, než 15 let, když byli v Řecku na nějakém 3 týdenním léčebném pobytu. Já, tenkrát žila nějak sama, takže jsem si tuze lebedila, prakticky jsem nenakupovala, nevařila atd, což byla paráda, protože tenkrát jsem doma měla 2 Otesany, vypadající ovšem, jak z koncentráku. Nevím, zda se vám to někdy také stalo, ale mně se párkrát přihodilo, že si spojím správné datum s blbým dnem v týdnu. Takže přílet byl třeba 15. 7. v úterý, a v tom jsem blaze žila. Takže jsem v pondělí udělala obrovský nákup, zajela do práce a jen PRO JISTOTU, jako uvědomělá matka, jsem zavolala na letiště, zda platí, že zítra přiletí letadlo ve 13,30h. Řekli, že ve 13,30 ano, ale ne zítra, leč dnes. No, bydlíme asi 150 km od Prahy a bylo 12,30 hodin. Na tu cestu do smrti nezapomenu, volala jsem po cestě ještě z pumpy,aby je vyvolali, po příletu, že se dostavím, ať určitě počkají...Když jsem se vřítila do haly, v rohu se vztyčily 2 naprosto černé postavy, které řvaly, jaký mají hlad, že mi nechaly všechny koruny, takže jsou hlady a 2 hodiny tam můžou leda šmírovat úklidové čety. Až když jsem je poskládala do auta, tak jsem se odvážila nesměle špitnout, že jsem myslela, že přiletí až zítra smilies/grin.gif Nevěřili smilies/grin.gif Tak už jsme po cestě zastavili na večeři, neb "zkolabovali", že mám doma jen syrové maso smilies/grin.gif Ovšem, kudy chodili, tam mleli, jakou mají nemožnou matku smilies/grin.gif Přestali, až když jsem jim řekla, že na to, že byli v Řecku klíďo zapomenou, ale, že já je na letišti zapomněla, to tedy nezapomenou! smilies/wink.gif
březen 03, 2008 18:29
Můj první muž - otec mých dětí : Alena Puntíkovaná
je jednou zapomněl ve vlaku. Vezl si je k sobě domů do Sokolova, ale cestou nevydržel a šel si v Pznii koupit ke stánku pivo. Byla tam fronta - ale znáte chlapy. Nerž se vrátil, vlak odjel i s dětmi a zavazadly. Pak zoufale telefonoval od náčelníka stanice, aby je na příštím nádraží - což bylo ve Varech vyndali (ty děti) z vlaku a on za nimi dojel osobákem. Dětise ve Varech na nádraží báječně bavili, neb tam nádražáci měli stolní fotbal. Dopadlo to dobře - ale mně vomejvaj ještě dneska
březen 03, 2008 19:41
ztracená jako dítě : Ivena
Já jsem se ztratila našim ve 4 letech. S kamarádkou jsme se vydaly zopakovat cestu ze sídliště do JZD nedaleké vesnice co byla ráno ve školce. Jestě jsme si "vzaly" ze sklepa koloběžku a trojkolku od kamarádů (asi podle tehdy oblíbeného hesla všechno patří všem). Na konci sídliště nás potkala nějaká paní a ptala se nás kam jdeme, už se stmívalo. Tak jsme se ji pochlubily a ona řekla, že už začíná být tma a že se máme vrátit, nebo nás chytí policajti. Tak nás vyděsila, že jsme utíkaly domů a spletly si ulici, takže jsme narazily na plot. Byly jsme vyděšené, začala být tma. Strašně dlouhou dobu jsme se snažily dostat trojkolku a koloběžku přes plot, což nám samozdřejmě nešlo. Pak jsme si nějakým zázrakem uvědomily že jsme špatně a podařilo se mám najít tu správnou ulici. Koloběžku a trojkolku jsme nechaly u školky (první známý záchytný bod) a utíkaly domů. Doma se mnou mamka třepala zda se mi něco nestalo (měla jsem v ruce sukni, protože máma ze mě pořád dělala princeznu a já toužila po kalhotech, tak jsem si je vždy s kamarádkou vyměnila. Tehdy už jsem asi neměla sílu si jí obléknout) Pak museli odvolat pátrání, dokonce na nás nasadili armádu :-P Trojkolku musela máma koupit novou pochopitelně ji do rána někdo ukradl definitivně. Otec když nás hledal, tak málem přidusil nějakého spoře oblečeného chlapa co se podivně krčil kolem křoví, ale údajně to byl nějaký chudák kterého chytl mažel jeho milenky inflagranti. Dcera mi to vrátila i s úroky, taky se mi ztratila na sportovních závodech v 5 letech, naštěstí byla zima a všimla si jí paní, které bylo brečící a spoře oblečené dítě podezřelé a odvedla ho na služebnu, takže když jsem zoufalá volala policii. Sice mě zprvu vyděsili, že ztracená 5 letá holčička na závodech kde je spousta lidí je průšvih, ale po 15 minutách volali že ji mají a vezou mi ji zpět. Tehdy jsem teprve pochopila jaké zoufalství musela prožívat moje mamka. Taky vždycky říkala,ono se ti to vrátí na dětech :-)
březen 03, 2008 20:08
... : Ivena
Omlouvám se za hrůzný sloh a chyby, příště si to po sobě raději přečtu.
březen 03, 2008 20:11
muj mladsi : Polarka
to byl druhy Houdini. Ztracel se docela bezne, nekdy jsme se tomu pak smali, nekdy to ani po delsi dobe k smichu nebylo. Vsimnete si slova PAK. Protoze nikdy se clovek nesmeje v te chvili.
Prvni vyznamnejsi ztraceni bylo v obchodnim dome. Olin byl najednou pryc. To mu byly asi ctyri. Prolitali jsme celej obchodak, ale syn nikde. Pak jsem dostala napad se podivat pred obchodak.
Jo byl tam. Naprosto spokojenej s nejakym chlapem, co tam hral na kytaru. Olin mu prizvukval se dvema lzicemi. Kdyz jsme ho odtahli, sahl kytarista do pouzdra, do ktereho jim lidi hazeli penize a dal mu hrst drobnych. To byly tedy jeho prvni vydelane penize, dalo by se rict.
Dalsi ztraceni:
Kamoska ho hlidala, ja jsme jela, delala jsem v triftaku. Kdyz jsem se vratila, zrovna jsem se mijela s policajtama. Doma kamaradka uplne vycerpana s docela spokojenym Olinem. Olin se ji totiz schoval nekde v busi a ona ho nemohla najit. Pred barakem mela velkou nadrz na vodu, kterou nanosil z Klondiku jeji manzel. V hruze ze by Olin mohl do ni spadnout ji prevratila. Nikdo kdo nezije tady, bez tekouci vody, si nedovede predstavit, co je to za praci nanosit tolik vody!!!!!
Kdyz jsem se ji zeptala, kolik ji dluzim za hlidani, jen povzdechla.
"Kdybys mi platila zlatem, tak by to porad bylo malo!"

Treti.. Udoli smrti.Velka pout v jednom mestecku. A Olin opet zmizel. Manzel probehal snad 20 km v diametru. Ja nervove zhroucena. Privolani policiste.
Olinek se objevil s harmonikou jak kdyby se nic nedelo. "Ja jsem byl s tou jednou pani, ona mne ucila hrat a dala mi harmoniku a tahle tejpa je taky od ni". Na tejpe byly jeji profesionalni nahravky s harmonikou.
Jasne nam daval najevo, ze se nikdy prece neztrati a prece jsme pokazde sileli.

březen 03, 2008 20:35
Mně se dodnes : skaz
sevře srdce hrůzou,když si vzpomenu,jak mi chtěla sousedka z domu pomoct a odvezla mi kočárek se synem od obchodu.Pravda,bylo to do kopce a měla jsem ještě jeden a půlletou dcerku a byl sníh - ale stejně jsem i s dcerou v náručí a nákupem doběhla k domu zárověň s ní a chtělo se mi vraždit.Nedovedu si vůbec ani představit,že by se mi někdo z mých blízkých ztratil,myslím navždycky.
Myslím,že je hrozné,když někdo zemře,ale je to nějaká jistota.Když se někdo ztratí,musí to být šílený - nevědět.Nevědět,jak je na tom,volá o pomoc a ty nejsi,neochráníš ho a on na tebe určitě čeká - ne toto bych asi nikdy nezvládla.Toto je podle mne nejstrašnější věc v životě pro každého,koho to potká.
březen 03, 2008 21:45
Teda lidi, to jsou historky... : wendy
mně se dítě nezratilo, ani jsem ho nezapomněla, jen se pamatuju, že jsem mu u vody dávala na hlavu veliký slamák se řvavě rudou mašlí, abych měla stále přehled. Radši. Ale zapomněla jsem na zahrádce psa...do dneška se mi muž směje. Darebák.
Hlavná věc - všechny vaše ztráty skončily šťastně !
březen 04, 2008 09:36
... : bb
Neztratilo, zapomnělo se, nebo bylo zapomenuto. Vyvezly jsme se spřátelnou maminkou z dětské porady kočárky, zastavily se koupit pár drobností, u baráku jsme zjistily, že můj kočár chybí. Zůstal zaparkovaný u sámošky, chlapeček sladce spal. Když mu byly 3 roky, tak mi to oplatil, zapomněl se v zemi snů. Země snů se nachází kus od domu, dole u potoka, je tam všechno co děti ke štěstí venku potřebují - stromy, křoví, voda, bahno, kamení, klacky, tráva, planá jablka. Parta dětí od 3 do 12 si tam vybudovala svoji Zemi snů, nosili si tam proviant a trávili tam spoustu času. Domů chodili sice snově špinaví, ale šťastní, utahaní, po očistě a nakrmení padli do postele, a tak byli i rodiče za Zemi snů šťastní. Jednou se nejmladší ze snových dětí, můj tehdy 3letý, nevrátil. Po 3 hodinách, co ho hledalo půl vesnice a my vyrazili k příbuzným s telefonem, který u nás ještě nebyl zaveden, volat policii, se pardál vynořil. Lehce udiven naším strachem vysvětlil, že měl spoustu práce v Zemi snů, a že už má hlad, tak se jde najíst a pak bude pokračovat.
Když mně bylo 10, zapomněla jsem se venku taky. Přijeli jsme na chalupu, nemohla jsem se dočkat až vyrazím se psem k řece. Stalo se, máma mi ještě stačila vnutit gumák po dědovi, že bude asi pršet, a po setmění ať jsem doma. Bylo léto, víte kdy se stmívá a jak jsou letní deště krásný a co teprve deštěm spláchnutý les. Tak jsme se psem courali, courali, courali, až mi došlo, že je tma, ne setmění, a vyrazili jsme domů. Doma matka na pokraji nervového zhroucení, a zmoklý otec mi mezi futry vlepil druhou ze tří facek co jsem od něj kdy dostala. Bylo po desáté večer a já se sama s loveckým psem procházela 5 km od lidí. První facan padl ve třetí třídě, když jsem vygumovala kuli v žákajdě a pod díru přimalovala jeho podpis, třetí facka padla opět na chalupě mezi futry v mých 15, když jsem šla prvně večer s klukem ven, táta nás špehoval a zjistil, že jsme se z tanečního sálu vzdálili a došli až na louku. Když jsem se ptala, za co ta facka, pravil : Nooo...vždyť ses mohla nastydnout!.
Když mi bylo 11, chodila jsem do večerní jazykovky pro dospělé, učil tam tatínek kamarádky. Z jazykovky domů busem, u busu čekal táta se psem. Když jsme šli do divadla nebo kina, vyzvedli mě naši u jazykovky. Jednou zase do divadla, tak jsem měla čekat na obvyklém místě, dokud nepřijede táta. Začala pršet, neměla jsem deštník, mobily nebyly, schovala jsem se za roh, do podchodu. Občas jsem vykoukla, že ho uvidím, až přijede. Jenže jsem se zamyslela, nečíhala,on mě tam neviděl stát, po chvíli čekání odjel, a pak mě od těch půl 7 do 8 honil autem po okolí. Když přestalo pršet, vyšla jsem z podchodu, zabočila za roh a právě projížděl táta. Prý naposled, už měl namířeno na VB. Celý večer se mnou nemluvil :-)
březen 05, 2008 16:29
Danielo, : Ivule
tu sousedku bych asi zabila!!!!!
srpen 20, 2008 22:24
Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.


busy
 
< Předch.   Další >
[CNW:Counter]