|
 Já vím, neštěstí je annoying (nepříjemné), neradi o něm mluvíme, neradi si takové myšlenky připouštíme, protože nás táhnou dolů; často se jim snažíme vyhnout, jak jen to jde; vždyť přece všichni něco ošklivého známe, každý se v životě s něčím hrozným v určitě podobě setkal. Tak, jako už téměř nevnímám, když v televizi běží katastrofické zprávy o tom, že někde se opět nebo stále ještě zabíjí, je hlad atd..
Ano, vzhledem k tomu, že jsem na světě nějaký pátek, vypěstovala jsem si už jistou otupělost; jinak bych se zbláznila... Přesto všechno se mi skoro každý den sevře srdce, trvá to jenom chvíli, ale ten pocit je hodně těžký. Je to vždy, když jdu do schránky a vytáhnu mezi poštou i lístek s fotografií Have you seen me? (Viděli jste mě?) Pak následují údaje; jméno, datum narození, věk, výška, váha, vlasy, oči, pohlaví a Date Missing a odkud dítě, dospělý pochází... Těchto oznámení jsou ve Státech "tisíce", kdykoliv jdete nakoupit potraviny vidíte je na veřejných nástěnkách; bývají většinou hned u vchodu, na autobusových zastávkách atd...atd. Opravdu mi přijde, že těchto pohřešovaných osob je strašně moc.. Nedávno jsem si povídala s jednou přítelkyni, maminkou 3,5 leté holčičky, která mi vyprávěla svůj příběh. Šla s malou do obchodu Kohl's, malá byla stále v její přítomnosti a najednou nebyla!! Ona hledala, volala, ale děvčátko najednou nikde!!! Okamžitě šla za prodavači a ti hned uzavřeli obchod, dítě začali vyvolávat rozhlasem; říkali další pomocné údaje, jméno atd.. Lidé v obchodě se snažili pomáhat holčičku hledat. Maminku si pozvali do Security Room, kde jí ukazovali všechny kamery, jestli dítě náhodou nezahlédne; pak, asi po 30 minutách, zavolali policii, sepsali hlášení a po jedné hodině mamince řekli, že už je to dlouho a že má jít domů. Co se odehrávalo v hlavě maminky není třeba popisovat, beznaděj, pláč... Sedla si v obchodě na zem a zoufalstvím brečela, když najednou uslyšela "Mami, mami..." Její holčička vylezla zpoza bund, uprostřed věšáku, kde byla schovaná, protože se bála nějaké paní... aspoň tak ji to pak holčička vysvětlila... Moje přítelkyně nikomu ani nepoděkovala (teď zpětně ví, že se chovala neslušně, ale v daně situaci jednaly spíše pudy), brečela, dcerku tiskla k sobě a strašně plakala a plakala a s ní v náručí utíkala pryč.. Happyend, nejen v pohádkách, dlouho jsem si se svou kamarádkou vyprávěla o jejím pocitu, tvrdila mi, že nejhorší byla představa jít domů bez ní... Dovedu si představit pocity lidí, kteří stále čekají, že na jejich dveře někdo zaklepe, někdo zazvoní a dá jim jakoukoliv informací o jejich ztraceném dítěti... Přála bych všem rodičům tyto šťastné konce... Klára PS. V mnoha případech však konce takhle šťastné nejsou; každý den se ztrácí plno dětí. Je to nesmírně smutné. Přestože dennodenně na vás odevšad křičí fotografie hledaných dětí, ve vozech metra, na sloupech, v televizních zprávách, přesto je naděje na jejich návrat zpět minimální...
|
