já se vdávala v jednadvaceti a "musela jsem" - stejně jako 99 procent mých kamarádek. Tentkrát to prostě takhle chodilo. Antikoncepce nebyla (pokud jsi nebyla matka několika dětí, tak ti ji doktor nenapsal) a celkem nic moc se dělat nedalo. Nebylo to vždycky ideální - ale fakt je, že pocit ujíždějícího vlaku ani jedna z nás dodneška neměla. Prostě každá doba má svoje. Prostě si užívej a nech tomu volný průběh, jak se začneš moc snažit, tak to jde vždycky do háje.Držím ti palce...

Ber to tak, že žádný zákon nenařizuje aby svět byl spravedlivý nebo aby dával smysl. Jako ženská máš výhodu že když chceš dítě tak se necháš otěhotnět a máš ho. To chlap nemůže. Ten vždycky musí najít holku která s ním do toho půjde. Takže klídek, on se někdo najde.
Jen si uvědom, že nejhorší je pro chlapa pocit, že je loven, uháněn a je na něj činěn nátlak. Chce - ok, nechce - netlač, nemá to cenu.

já opravdu věřím tomu,že tady na světě máme každý svůj protějšek.Tak neboj,určitě ho taky najdeš.Jenom nesmíš hledat křečovitě,s tou jedinou utkvělou myšlenkou.Jsi mladá,krásná a máš opravdu spoustu času,tak to neřeš a užívej si volnosti.Hele, vsadím se,že za pár let,v kruhu milované rodiny si v duchu povzdechneš - ó jak já si tenkrát žila...
Nic neuspěchej,času máš vážně dost a dost.
Držím pěsti,ať to ustojíš a počkáš na toho pravého.

že vás trochu nervujeme zbytečně i my, holky o nějakou generaci starší. Vidím to kolem sebe, jak matky, babičky, tety, kolegyně furt spoustě holek nedají nemožně pokoj, aby už nějakého chlapa a dítě přitáhly, že ony v jejich věku.....atd.
Nedej se otrávit a hlavně vynervovat, prostě to přijde. Jak píše Skaz, na každého tu několik protějšků čeká. Jen tedy fakt si dej bacha a pokud budeš vyslána "na lov", tak to vážně nezabere, to na tobě fakt poznají a budeš zklamaná. A myslím ale, že to máte trochu těžší, dnešní kluci nacházejí mnohem větší uspokojení v kariéře, sportu a kamarádech, než jejich otcové. A vám jsou za to podsouvány mindráky a neschopnost. To nespravedlivé tedy je. Jen klidně dýchej, není důvod zmatkovat

na mateřství je každá žena zralá jinak, některá třeba ve dvaceti, jiná třeba až ve čtyřiceti. Mám dceru, které je 26 let a po nějakém vážném vztahu, natož dítěti zatím ani netouží; má náročné povolání, dálkově studuje a ve volném čase jezdí na koni. Sama říká, že se časem uvidí, ale teď to prostě neřeší.
Jitko, nenech se masírovat okolím a nepropadej zoufalství. Nech tomu volný průběh, všechno má svůj čas, žádný vlak Ti neujel. Možná, že ten čas, co jsi zatím sama, máš využít pro sebepoznávání, naučit se být spokojená s tím, co je a umět žít sama se sebou. Jsem přesvědčená, že pokud tohle zvládneš, pak si tě ten správný partner sám najde.

Na rozdíl od Aleny P. si myslím, že spousta těch brzymatek měla velmi silný pocit ujíždějícího vlaku, když nebyly na mateřství připraveny, měly dítě dříve než chtěly a pak jen tiše sledovaly, jak se jejich kamarádky dál chodí bavit, sportovat, s partou na vodu, na hory, do divadla kdykoli, nejen když babička pohlídá a do půlnoci doma, atd.
Právě tyto spousta těchto předčasných rodičovských svazků zvedla posledních 25 let statistiku rozvodovosti. Matky co "si nic neužily" se zamilují "jak nikdy předtím" a tatínkové odrostlých 20letých dětí, kterým je teprve 43, prásknou do koní a pořídí si milenku a motorku. A nebo prostě zjistí, že je spojovaly děti a když děti vylétly z hnízda, nezůstalo nic.
Zajímavé je, že často právě tyto kdysi velmi mladé matky, které by si klidně tři čtyři bezdětné roky přidaly, nabádají dnes své vnučky, aby neotálely
My mladé matky dospívaly se svými dětmi, vychovávali jsme se navzájem
Na druhou stranu, posouvat první dítě přes třicítku vidím trošku jako riziko, vzhledem ke stále přibývajícím problémům s plodností žen i mužů, snižující se schopnnosti žen donosit zdravé dítě bez potíží, atd.

sportovních kamarádek, co chodily na vodu a na hory....vlítly jsme do toho všecky plus mínus ve stejném věku a máme všecky plus mínus stejně staré děti.Jezdit nebylo kam, všecko obšancovaný rusákama, hory a sport mi nic neříkaly, emigrovat jsem nechtěla.Tenkrát nějak nebylo co by člověku uteklo a jak si vlastně "užívat". Detektivky jsem četla i jako vdaná.
Teď je prostě jiná doba. Nicméně pojem "druhá míza" je znám celá staletí, akorát to možná pány chytne kolem padesátky, když se ženili po třicítce. Ale chytne je to v každém případě...takže to si člověk nevybere. Jo a ty milenky bývají dívky kol třicítky, které se mocí mermo snaží někoho urvat a je jim jedno, jestli jeten dotyčný ženatý nebo ne. Ale to taky bylo, jest a bude....s tím nic nenaděláš. Tak tomu prostě nech volný průběh, nějak bylo, nějak bude, vždycky je naděje, že toho pravého ještě potkáš.

laska kvete v kazdem veku, takze proc se zabyvat v sedmadvaceti myslenkami o ujizdejicim vlaku? Ja jsem z blizici se tricitky zadne nervy nemela. Vdavala jsem se ve triceti, a kdyby to slo jinak, jak zustat se svym milym, tak bych s vdavkami jeste pockala. Po svatebnim obradu me misto ulevy naopak zastihla panika z toho, ze uz budu naporad jen s tim jedinym. A prvni dite jsem mela v jednatriceti a jeste dlouho jsem si rikala, ze jsem s tim materstvim mohla jeste pockat.

jsem ve stejné situaci - snad jen s malým rozdílem, že mě už těch 30 je a tyhle řeči už poslouchám dlouhou dobu (a asi ještě budu muset poslouchat). Těžkou hlavu z toho nemám - asi proto, že u mě nikdy nic neprobíhá "klasickým" způsobem, tak to ani neřeším. Oproti všem pozitivně naladěným přispívajícím přede mnou (vdaným přispívajícím ), to nijak růžově nevidím, protože prožívám tu realitu věčně se nabízejících ženáčů a mamánků. Nevím, co mě v životě čeká, ale doufám, že jej budu schopná prožít plnohodnotně i když nebude probíhat s kroužkem na prstě a dítětem v náručí. Jen je mi z toho občas smutno - asi jako Tobě
(omlouvám se, ale prý je můj komentář krátký, tak ještě připisuju tento text)

líp bych to nenapsala.

některá děvčata neví kterého by, a jiná mají smůlu. A přitom ty druhé nejsou o nic horší nebo škaredější než ty první, aspoň se to tak zdá. (Dcera mé kamarádky, typ Tereza Maxová, má známost až teď, po třicítce, její mladší kulaťoučká sestra už má dvě děti) Mnoho dívek bydlí 3, 4 i 5 let s partnerem a když do té doby do toho nepraští, většinou se rozejdou. A musí začínat znovu. A roky se načítají.
Dřív to bylo jak píše Alena, prostě jednodušší. Těžko říct co bylo lepší, to se nedá.
Když já se vdávala, všechny holky kolem mě už dávno vozily kočárky, bylo mě UŽ celých 23 let. A taky už se na mě koukalo skrz prsty, jenže já byla vždycky blázen do cestování a různého podnikání a nechtěla se brzo vázat. Pak přišel ten pravý a jediný a do dvou let po svatbě dítě a já se konečně usadila. Trochu. TAk by to mělo být a když není, plně chápu Jitku, saffron i všechny ostatní. To se poslouchají řeči o tom, jak se těšíš do školy, jaké bylo vysvědčení, jestli už jsi udělala maturu, jestli už máš známost, jestli už se budeš vdávat, kdypak bude miminko....je to pořáde dokola a stejné. A i když je teď styl života trochu jiný než byl za nás, pravdou zůstává, že po třicítce už je spousta kluků rozebraných, přímo přebraných, a v tom co zbývá se někdy špatně hledá. ALE - jsem přesvědčená o tom, že rezignovat je zbytečné. On prý na každého někdy někdo čeká. Jen tomu člověk musí jít vstříc a nezavírat se doma v pokoji. Tam za námi většinou nikdo nepřijde. Holky, držte se.

můžu tě uklidnit, ono i když si najdeš partnera, ještě nemáš vyhráno. Nikde není napsáno, že nakonec otěhotníš. Takový je i můj příběh. Manžela bych měla, máme pěkný vztah, ale mimino se nedaří. A ted řeším problém - začít do toho nějak zasahovat nebo ne? Mám jakoby "znásilňovat" celý ten proces nebo mám pořád čekat a nakonec si říct, že mi to prostě asi nebylo souzeno? V životě je spousta věcí jinak, než si člověk naplánuje...

a dá se také určitě žít bez dítěte. Ale asi bych se o to pokusila, určitě. Samozřejmě je vysoce individuální otázka, kam až člověk chce zajít. Dneska je to až civilizační problém, ale jen mizivé procento párů nemá potomka "z neznámých příčin". Zato někdy, když se nejedná o skutečnou neplodnost u jednoho z nich, je náprava překvapivě snadná. Zkus třeba, prosím, rehabilitační metodu paní Mojžíšové, Dornovu metodu. Mám kolem pár holek, kterým to tedy rozhodně pomohlo, i když už to předtím vzdávaly. Tak ti držím velice palce!

není to lehké. Já jsem se vdala brzy, protože jsem musela, ale nějak jsem svobodným bezdětným kamarádkám nezáviděla. Děti odrostly a já si teď už užívám volnosti a možnosti pěstovat své koníčky - mám na ně čas i jakžtakž finance, a všech dalších pozitiv v podstatě svobodného života. A přitom dost žen v mém věku si pořizuje teprve dítě, které dřív nechtěly nebo nestihly. Ale já bych teda nechtěla být v pětapadesáti matkou dítěte zmítajícího se v pubertě. Jedinou vadu na kráse to má - žiju bez chlapa. A v tom mám stejný problém jako Jitka - ti chlapi, co za něco stojí jsou buď zadaní, nebo nestojí o mě, a o ty, co by o mě stáli, zas nestojím já.

co se vdávala když mi bylo 2 dny devatenáct z lásky k dětem (byla jsem ve 4tém měsíci těhotenství), ale nikdy jsem toho nelitovala. Alena má pravdu, druhá míza přichází na pány stejně vždycky. Ale na partnery si stěžovat nemohu, jsem spokojená a je fakt, že láska kvete v k každém věku a nabídky k sňatku mám stále a naopak bych řekla, že čím je člověk starší, tím více intenzivněji a hlouběji tu lásku prožívá a váží si jí. Já mám spíš pocit, že čím jste starší, tak člověk víc přemýšlí nad svým potencionálním partnerem a v tom možná bude ta chyba. Má to stále více ALE. Otázka je jaké ty ALE jsou. Jestli jsou to ženáči a mamánci, tak tomu rozumím, ale jestli jsou ty kritéria v tom, že já mám vysokou a on je to sice hodnej kluk, ale jen automechanik ..... Ona inteligence se se vzděláním vždy nepojí, člověk musí koukat jaký je ten druhý uvnitř a ne čím je, to se dá vždy změnit. Když se vdáváš hodně mladá, tak nad tím zas až tak nepřemýšlíš, převládá tam ta zamilovanost, ale čím jsi starší, tím víc člověk přemýšlí. Mám děti ve věku 22 a 24 let a doma dělám atmosféru: "žádný stresy do 30ti času dost, jsem neperspektivní babička". Jestli máš někoho potkat, tak ho potkáš, ale čím více budeš stresovat, tím méně kvalitního partnera si přitáhneš. A ženy lovkyně??? No to je děs, to NE!!!!

byly jako my a měly děti v 19, 20, tak by z nás byly ve 39 babičky, a pokud nejsme odtažité studené matky, z čehož ani jednu z nás nepodezírám, tak bychom jim s tím šrupcem pomohly, třeba i proto, aby mohly studovat

a kde by byl náš čas, naše finance, zkrátka vše, co si teď užíváme? já jsem teda ráda, že se ta hranice posunula a to moje hříbě není matka

naprosto tě chápu. Taky jsem to takhle prožívala a nejhorší byly právě ty tlaky okolí, jak píše Eva. Moje babička už někdy od osmnácti neustále pátrala, vyptávala se a pronášela prognózy typu že když jsem si nikoho nenašla do dvaceti (!), teď už je pozdě. Pak ještě v pětadvaceti, to už nade mnou příbuzenstvo lámalo hůl, šuškalo se, zda nejsem na holky fakt, nekecám! Nenechala jsem se vycukat, ale bylo to hrozně nepříjemný. Dneska jsem "rozvedená s dítětem" a mám svatej klid, nikam už nemusím spěchat a nemám pocit, že mi někde něco utíká. Takže s tebou opravdu cítím a fakt se nedá poradit nic jinýho, než netlačit na pilu a nedělat si z budoucího partnera a rodinného života nějaké dogma. Největší šanci máš ve chvíli, kdy si řekneš - no a co, vždyť mi je docela dobře tak, jak to teď je!

a to, že jsme kompletní rodina, nerozvádím se a druhá míza u 51letého partnera se nějak nedostavuje, neb tvrdí, že jedna mladá mu stačí , na tom nic nemění
viděla jsem hlavně na vsi příliš manželství a rodičů, které drželi pohromadě hlavněp prarodiče, jejich péče o vnoučata, jejich peníze, jejich práce, péče

Já mám sice kluky, staršímu je 22, a když si představím, že by měl být otcem... Připadá mi na to nezralý. Nevím, jak jsme byli vnímáni my s manželem, možná stejně, ale je fakt, že jsme se rychle osamostatnili a odstěhovali 300 km od všech příbuzných. To si u syna nedokážu představit. I když pracuje, a předpoklady pro osamostatnění má. Možná, kdyby byl ve stejné situaci, ale zatím ho nic nenutí.
A ano, netoužím být babičkou, mám ještě moc svých plánů ...

a i proto jsem ráda, že se to přetrhlo a ony nejsou jako my
ony si užívají bez dětí teď, my už zase taky, a pak si společně budeme užívat jejich dětí, nikdo nebude mít pocit, že je na něco moc brzy nebo moc pozdě...tak za 15 let
synovi je 16, ten by teď malé děti vystřeloval na Měsíc (maminky batolat prominou)

to plně chápu. Můj mladší, sedmnáctiletý, taky. A oba kluci svorně dodávají, že jsme byli (my s manželem) pěkně blbí, že jsme do toho vlítli, a když se teda už stalo, nemohou pochopit, proč jsme to neřešili interrupcí. No, možná v dnešní době bychom to tak řešili, ale tehdy to prostě tak bylo. A kdyby, ne, kdo ví, jak by to všechno odpadlo, určitě by na světě nebyli oni... Všechno má svůj smysl.

:-)) tak to my mladšímu neprozřetelně proflákli, že jsme ho chtěli (detaily, že tatínek nebyl dva týdny doma, a tak to bylo doslova na objednávku i s bleděmodrou mašlí,jsme samozřejmě vynechali:-) a mladý mizera toho teď využívá - na kritiku odpovídá "co jste si udělali, to si snězte" nebo "jo, to víš, s tíms mohla počítat" :-) apod.
dcerka byla chtěná, i když se dostavila o 3 roky dříve než stanovila pětiletka :-) na dovolené u moře po maturitě, slunce, moře, znáš to...no a je to takové slunečné dítě

což bych teda v rozpuku její puberty asi neřekla, teď už zase jo
naštěstí, protože dva puboši v plné síle by mě asi přivedly do kurzů jógy

myslim, ze jsi dost zodpovedna a premysliva holka... tak si spocitej, jak moc by se ti zmenil zivot, kolik by mimco stalo - rekneme za dvacet let zivota - a stalo by to tebe a nikoho jinyho! tedy pokud by se tatinek nedral o vyzivny, cehe vseho by ses musela vzdat a co bys vymenou za to dostala.... zkratka to nevidim tak cerne. Partner se nakonec vzdycky najde, jenze najit DOBRYHO partnera je vzdycky fuska. (Pro Strejdu: to plati pro obe pohlavi! )
A tak si to neber tak moc cerne a beznadejne, okoli s blbejma poznamkama posli, kam patri a zij si svuj zivot.... drzim ti moc a moc palce!

ta sedmnáctka je taky chtěná a netrpělivě očekávaná (pár měsíců to nešlo, asi proto, že jsme chtěli). A taky nám to dává sežrat, skoro stejnými hláškami, jako Tvůj synek. Ten starší nebyl plánovaný, ale nechtěný rozhodně nebyl. A je pohodovější než mladší, klidnější, ani v pubertě nevyváděl tolik.

mně přivedli k psychiatrovi, naštěstí jen pro prášky. Ale bylo mi přes pětatřicet a byla jsem flexibilní. Dneska by mě to spolehlivě zabilo.Nyní je mým dětem jako mně v době, kdy jsem se podruhé vdávala a jeden synek šel na vojnu a druhý končil učňák. A vnoučata v nedohlednu. Kdo ví, kdy se konečně rozhoupou, každopádně z rakve jim s nimi pomáhat moci nebudu.

a jejich dětsví jsem si opravdu moc užila a oni na to moc hezky vzpomínají. Mám děti moc ráda, od 13 ti let jsem odchovala děti ve svém blízkém okolí a vychovala svého o 5,5 roku mladšího bratra o kterého jsem se musela od narození kompletně starat, takže on byl takový ten "zkušební" a ty moje dvě se mi pak dost vydařili. Byla tenkrát jiná doba, ale jsem ráda, za ni. Občas si teď půjčuji své 3 synonvce, ale jsem ráda, že mé děti nespěchají (zas až tak často to není). Asi bych z těch dětiček udělala malé stavaře, synovečci mi pomáhají na bráčku vždy když přijedou a je to taková parta HIC

uběhlo moc rychle, jen tak přefrčelo. A někdy je mi to líto. Ono se říká, že vnoučata si člověk víc užije než vlastní děti, protože vnoučata má člověk pro radost, u nich starosti řeší rodiče. Na vlastní zkušenost si ale ráda počkám.

Dneska je taková doba, že na děti se nepospíchá, a svatba je u mnoha párů vnímána jako přežitek. Budují si kariéru, užívají všech výhod svobodného života, které se jim dnes nabízejí. Za mého mládí to bylo jednodušší. Kluci chodili na vojnu, a po vojně byli považováni za dospělé. A to jim bylo 20 (u VŠ 25) let. Děvčata se pak vdávala ve věku přiměřeném, kolem dvacítky. Když jsem se vdávala v 26ti, byla jsem považována málem za starou pannu.
Dneska je mým synům 29 a 2 x 26, a ti dva mladší mi připadají nedospělí. Ještě studují, a holky považují za brzdu vlastního rozletu.
Nějak se nám ty podmínky k „množení“ změnily, přestože ta biologická dospělost je stále stejná. Chápu, že ti zodpovědní mladí napřed pracují na sobě, pak na vybudování zázemí, a teprve pak (pokud si do té doby nezvyknou na vysoký standard a nezpohodlní) plánují děti.
To jim ale mezitím může být 35-40 let, a otěhotnění, těhotenství i porod už bývají s komplikacemi.
A to už vůbec neuvažuji o tom, že až jim bude přes 50, budou mít doma puberťáky.

ja jsem v 28 usoudila, ze zadny vztah je lepsi nez se dusit v neperspektivnim (jojo, byla tam nejaka ta ale, hlavne asi jista partnerova nezralost). V klidu jsem rozhodne nebyla, desila me hlavne predstava, jak dukladne musim partnera poznat, abych se rozhodla, ze s nim chci skutecne byt "navzdy". Nastesti mi tehdy docela pomohla particka kamaradu, diky ktere jsem vic myslela treba na hory a ti mi taky asi i dodali trochu sebevedomi. A mozna to mi pak pomohlo k tomu, ze ted jsem ve viru svatebnich priprav, komplikovanych hledanim tehotenskych svatebnich satu... Mozna to neni uplne standartni situace, protoze se svym nastavajicim se zname vic nez 10 let, ale myslim, ze byt prece jenom trochu nad veci, hledat si dalsi zajmy (a tim i moznosti seznameni), treba zkusit nezavazne se seznamit po netu ale hlavne netlacit na pilu, je celkem pouzitelny recept.

- ač jsem antimilitarista - byla k něčemu dobrá. Kluci se naučili, že prostě jsou situace, kdy musí mlčet a makat a ledacos vydržet a vcelku nezáleží, co si oni osobně o tom myslí.Holky tohle znaly od malička - ale kluci se to naučili až tam.Dneska , když před nimi řekneš slovo disciplina, tak si myslej, že je snad chceš zabít a skutečnost, že nejsou na světě sami a že jejich svoboda končí na prahu jejich souseda považují za komunistickou propagandu. Jinak na dětství svých dětí vzpomínám ráda. Chodili jsme do kina, viděli jsme všechny pohádky a komedie a scífka, jezdili jsme na výlety, do "zolo", chodili jsme po Václaváku a po Příkopech a u každého stánku jsme si koupili kopeček zmrzliny a přidělovali jsme těm zmrzlinám body, a dělali jsme spoustu věcí - a nebyli jsme na to sami, protože všechny moje kamarádky měly děti skoro stejně staré, jako moje děti, tak jsme "si užívali" společně. Všechny se navzájem známe a jsme ve styku a naše děti taky. Nikdy jsem si nepřipadala opuštěná, nebo, že bych jako tím, že jsem měla děti po dvacítce, o něco přišla. Asi taky záleží na okolnostech a na nátuře.

Vojna chlapcům chybí. Můj nejstarší na vojně byl, a vzpomíná na to v dobrém. Považoval to za trochu tvrdší pionýrský tábor, ale je fakt, že tam dospěl.

Myslím, že jsi zvolila správný recept jak naložit se svým životem. Pokud se holky kolem třicítky křečovitě snaží sehnat "zploditele potomstva", nemůže to dopadnout dobře. Pokud ale jezdí s partou kamarádů a užívá si radostí života, určitě se nějaký príma kluk najde.

to Jitce pomůže, že jí všechny říkáte, že jste měly děti v devatenácti...

že tady občas se neradí, ale vytahuje.
Jo - nejsou všechny živené mixovaným Šalamounem, jako některé zdejší dámy :-)))
No, nic ve zlém, ale nechtěla spíš pisatelka poradit, než slyšet, jak vy jste všechny úžasné a jak vy jste to udělaly báječně, dobře a jedině správně?

nic o tom, že jsme to dělali báječně, dobře a jedině správně. Prostě jsme při této příležitosti zavzpomínaly a porovnaly, jak to bylo tehdy a jak dnes. A taky jsme se shodly, že bychom nechtěly, aby naše děti měly děti tak brzy, jako my. Toť vše. Rady tu padly, i když radit je těžké. Čekat, a tak trochu tomu pomoci tím, že bude dotyčná chodit mezi lidi. A je na ní, kam. Je to taky o štěstí.
Jo, a úžasné jsme přece všechny .

tak i to považuju za "dobrou radu" - přestože žiju aktivním životem, tak stran mých vrstevníků a kamarádů se spíš ocitám v sociální izolaci - zadaní tráví čas s jinými zadanými-to je běžný fakt. I obyčejný ples je problém, pokud na něj nechci jít s jinou "volnou" kamarádkou a pak se dívat, jak se páry prohazují mezi sebou nebo tancovat s ní:-). To už nemluvím o dovolených, výletech aj. Jsou to takové drobnosti, ale 100x nic umořilo osla. Nechci shazovat předchozí pokusy o rady, ale snad jediné, co se dá brát vážně, je situaci nehrotit, žít jak nejlépe dovedeš a když se zadaří, tak se zadaří.

a proc mit depku, ze jsi nenasla toho praveho v sedmadvaceti ci ve triceti? Tak ho potkas v petatriceti ci ctyriceti, ne? Tohle se neda znasilnovat a protoze lidsky vek se prodluzuje, malo paru spolu vydrzi padesat a vice let, tak bych rekla, ze cim pozdeji se vdavat, tim lepe. Rada je jednoducha, chodit mezi lidi, dat pratelum a znamym najevo, ze kdyby nekoho nezadaneho ci prave opusteneho znali, tak muzou zprostredkovat seznameni. Zrovna v dobe, kdy se polovina manzelstvi rozvadi, bych nezoufala nad tim, ze jsou uz vsichni zadani, nebot to neni pravda.

Ty zadaný jsou z 60% zadaný jenom přechodně, takže to chce jenom kapku trpělivosti a optimismu. My sme se s mojí pravou nejpravější taky potkali kolem čtyřicítky a oba předtím zažili několikrát stav přechodnýho zadání . A už sem tu psal několikrát, že je lepší mít dítě ve štyryceti s príma chlapem, než ve třiceti s kreténem. A na případný námitky, jak ve štyryceti je dáma už téměř neplodnou, podotýkám, že to máte ve svejch pařátkách - zdravej životní styl, pohyb, zdravější místo k žití než Karlín , kvalitní papání a necpaní se hormónama (což snad při čekání na toho pravýho ani není třeba, ne?) a můžete klidně plodit i v tý štyrycítce. Zároveň si při uvedený životosprávě udržíte dost vitality i na případný házení skříní po puberťákovi ve vašich pjetapadesáti

vždyť jsem to tak napsala (o depce nepadlo ani slovo), jen jinými slovy - nehrotit situaci a žít, jak nejlépe to člověk dovede.

...tak ani nevim, co Ti radili ostatni, ale za sebe bych Ti chtela rict, ze rozhodne neni pozde! Ja jsem byla v podobne situaci o tri roky pozdeji. Je sice pravda, ze jsem byla v zahranici, kde se chlapi zeni trosicku pozdeji, ale on uz ten rozdil zase tak veliky neni. Je pravda, ze vyber uz je trosicku zuzeny, ale v zadnem pripade to neni tak, ze by clovek nemohl najit nekoho fajn. Ja osobne jsem si nasla bezva chlapa, mame se moc radi. Jsme spolu uz sest let, z toho dva a pul roku vziti a moc nam to spolu klape. A kdyz vsechno vyjde brzy budeme i rodice. Samozrejme je nejlepsi mit deti tak kolem triceti (i driv), ale v dnesni dobe uz prece vubec neni problem mit je i trosku pozdeji. Je lepsi jim nejdriv sehnat prima tatinka, nez se bezhlave vrhat do deti s tim ne zrovna pravym, jen proto, ze mi tricet klepe na dvere.

Moje kamaradka, ktera bydli v CR a je trosku vice introvertni, se kolem tricitky rozhodla, ze uz nebude jen tak "cekat" a zasla do seznamovaci kancelare a takhle mi to velice strucne vylicila: "Nejdriv mi jeden zlomil srdce (protoze ona by ho chtela, ale on se rozhodl, ze to neni ono), pak zase ona zlomila srdce nekomu jinemu, kdyz to bylo naopak. Mezitim spoustu jednorazovych schuzek o nicem, kde ten chlap bud nebyl nic moc, nebo si proste nesedeli. Ale nakonec se sesla s jednim prima klukem, se kterym na prvni schuzce kecali snad tri hodiny a porad si meli co rict a dneska uz je za nej vdana a ma s nim holcicku.

Drzim Ti palce, urcite si nekoho prima najdes! Jen nesmis tak moc chtit. Ja vim, je to tezke - ja jsem byla taky uz dost nestastna a urcite to bylo na me videt nebo citit (jak lovim), tak se mi seznameni porad nedarilo. No a s manzelem jsem se nakonec dala dohromady, kdyz jsem byla naprosto uvolnena a smirena s tim, ze ten vecer se s nikym neseznamim. Tak nejak jsem tu spolecnost odhadla, jako na seznameni nepravdepodobnou. No a asi tim, ze jsem se chovala prirozene, vesele a mile a seznamovani jsem vubec nemela na mysli, tak se to povedlo.

on ten "obyčejnej ples" je problém hlavně pro ty chlapy! Dobrejch 90 procent je tam z donucení, takzvaně "pro klid v rodině", a v pauze mezi svéráznými lidovými tanci, které zúčastnění vydávají za valčík nebo tango, se na baru pokoušej zpanákovat s ostatníma nešťastníkama... Všichni tu střílej radama, tak sem hodím taky jednu - jestli je Ti teprv 30 (to je jako nějakej věk?!), tak vyraž na salsu! Když už nic jinýho, aspoň tam nehrajou dechnu...

Přes výše popsaný negativní případ bych Ti doporučila seznamku na netu - v mém okolí je hodně holek Tvého věku, které našly prima chlapa právě tímto způsobem.