Je taková... divná doba. Tam venku i tady doma. Hladina samoty během epidemie čínský chřipky vystoupala až k horní rysce. A přesto nemám pocit, že bych se topila. Spíš se mi zdá, jako kdybych seděla na hrázi, dívala se do vody a houpala nohama. Nejsem ani ryba, ani rak. Nejsem ani smutná, ani veselá. Jako kdybych toho všeho nebyla součástí. Jako kdybych nikam nepatřila.

Někdy si říkám, o co jednodušší život bych měla, kdybych se dokázala položit na hladinu a splývat. Splývání jsem se nikdy nenaučila.

Nenávidím vodu v uších a nevěřím, že mě něco tak fluidního, jako je voda, unese. Co taky neumím, je plavat s proudem. Když se nechám unášet a nedělám pořádný tempa, mám pocit, že se řítím někam, kam nechci. Taky mám pocit, že s proudem plave jen svinstvo.

Vždycky jsem byla přesvědčená, že proti proudu je to mnohem zajímavější. Že se tam každej nedostane. Že je tam voda živější, rychlejší, svěží a se spoustou bublinek.

Plavat docela umím. Mám ráda průhlednou, klidnou vodu. Když nevidím na dno, přepadá mě panika. Co když tam dole... co když je tam něco.. něco hroznýho. Nebezpečnýho.

Jednou jsem u kamarádky na chalupě plavala v rybníku. Dno rybníku neznáš. Něco se mi otřelo o nohu a zachvátila mě panika. Od tý dobý jsem se v rybníku nekoupala.

Myslím, že tak nějak by se dala popsat naše situace. Nevidíme na dno. Někteří z nás jsou ještě na břehu, jiní už se začali osmělovat.

Dravci vyrazili proti proudu a zbytek se nechává unášet, aniž by věděl kam. Nikdo z nás nevidí na dno tohoto času.

Zmizely bójky, zmizely známý záchytný body. Zmizelo skoro všechno, co náš malý vesmír dělalo příjemným a bezpečným místem k životu.

Zítra jdu poprvé po dvou měsících do práce. Zkusím cestou pár těch záchytných bodů najít. Těch mých světýlek ve tmě.

Střípků ze starého světa.

A budu vám je posílat na Instagram. Schválně, jestli budeme mít některé společné.

A teď už mě vezmi za ruku, můj milý ze sna ...

a dobrou noc všem.

NEOHROŽENÁ ŽENA

PS. Čtěte Nočník, bude vám líp.

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Já bych to tak nedramatizovala, těch známých záchytných bodů je pořád dost. Některé zmizely a už se nikdy nevrátí, ale určitě vzniknou nové. Chce to trochu fatalismu, ale to neznamená, že se zcela odevzdáme do rukou osudu a nic nepodnikneme proti tomu, aby nás to nesemlelo. Když se nechcem utopit, naučíme se plavat. Ten korunovaný blb tu už s námi bude pořád a my se musíme naučit, jak s ním vyjebat. Koronaviry tu jsou už dávno, ale teprve v roce 1964 je někdo poprvé uviděl. Byla to technická laborantka June Almeida. Podle těch výběžků jim dala jméno, protože připomínají korunku. Její objev byl zprvu zpochybňován. Protože kdo ví, co ta ženská ve skutečnosti v tom mikroskopu viděla? Jenže její prostá mikroskopická technika zkoumání virů se paradoxně používá dodnes. Jenom jméno objevitelky zapadlo. Když v roce 1964 čtyřiatřicetiletá technická laborantka June Almeida nahlédla do svého elektronového mikroskopu, spatřila kulatou šedou tečku pokrytou malými paprsky. Ona a její kolegové objev zaznamenali jako vir se „sluneční korunou“. To, co ji tenkrát zaujalo, byl dnes známý koronavirus a June Almeida tak sehrála klíčovou roli při jeho identifikaci. Její příběh je o to pozoruhodnější, že ačkoliv stojí za tak zásadním objevem, nikdy nedokončila své vlastní formální vzdělání. https://img.cncenter.cz/img/3/article/6313032_koronavirus-almeida-v0.jpg?v=0 květen 28, 2020 11:43 ... : NČ No nevím. Já bych to nejspíš tipoval na neuspokojivej sexuální život. květen 29, 2020 10:18

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment