Ordinace dětských lékařů, psychologů i psychiatrů se neuvěřitelně rychle plní rodiči s neklidnými dětmi. Žádají o pomoc, protože je to fenomén, který v takové míře zatím nikdo neznal. Pokud učitelé před cca třiceti lety měli ve třídě jedno až dvě neklidné děti, tak dnes jich je klidně třetina až polovina.
I po všech odborných vyšetřeních, převelice často nemůžeme najít žádnou organickou změnu (třeba nález na EEG), ani dědičnou, úrazovou, porodní, předporodní příčinu. Takže původ a z něj plynoucí péči budeme muset hledat jinde. Všichni známe obdobnou situaci, kdy se vracíme z práce, kde nás kolegyně nebo šéf zase jednou nadzvedli, táhneme z auta tašky, honem se snažíme rodinu nakrmit a partner, při zprávách o dalším zdražení elektriky, třeba něco pronese „o naší logice" a my se snažíme své rozladění nedávat svým milým najevo, být nad věcí... a naše, do té chvíle třeba úplně klidné děti, najednou začnou vyvádět jak „zkažené", a nejsou celý večer k zastavení. Zažili jste??? 
Když se snažíme děti před svými pocity rozladěnosti, zloby, nejistoty, ohrožení ochránit, stejně nás instinktivně prokouknou, jak kdyby měly nějaké speciální radárky. Vůbec to nechápejte tak, že vás tu někoho natahuji na skřipec osobní viny!!! Opravdu ne! Základy neklidu získává a fixuje dítě především v období, kdy se fyzicky osamostatňuje, tedy většinou od ¾ roku do zhruba 3 let (začne bleskurychle lézt a chodit). Tady bývá zakopaný pes, v našem mylném a módním přesvědčení, že „dítě samo rozezná, co je pro něj dobré" a tudíž my mu poskytněme maximum prostoru pro pohyb, nebudeme ho přeci staromódně omezovat. Jenomže ono ještě nemá vyvinutou dostatečně rozlišovací schopnost pro to, co je a není pro něj dobré a bezpečné, zato je zvídavé a tím, samo sebe nakonec ohrožuje. Navíc není ještě schopné se od nás duševně odpoutat, a proto zažívá na svých „pohybových expanzích" pocit ohrožení, chybí mu fyzický kontakt a naše podpora. Tohle ale znají dosud všechny přírodní národy, i naši prapředci, kteří své děti nosili při práci, třeba v šátcích, přivázané k tělu matky. Dítě bylo sice ve svém volném pohybu omezeno, s vzrůstajícím věkem i citelně, ovšem zase to bylo spojeno a vynahrazeno pocitem bezpečí z úzkého fyzického kontaktu s matkou, a proto problém hyperaktivity naprosto neznali a neznají. Jako zajímavou perličku, nehodnou následování, mohu uvést, že pokud děti chodily hromadně do jeslí (50. - 70. léta), tak bylo i u nás řádově nesrovnatelně méně neklidných dětí. Protože dětí bylo v jeslích moc a teprve se učily i osobní hygieně, musely být často přivazovány k nočníkům, židličkám, hrát si hromadně v ohrádkách, spát v „klíckách", odkud samy nevylezly. Prostě byly vystaveny pohybovému režimu. Některé metody bychom museli dnes zavrhnout jako až fyzické týrání, ale mnohem hůře děti snášely v jeslích odtržení od „jistoty matky". Samozřejmě, že není řešením opuštění naší civilizace, příp. odstěhovat se někam do pralesa. Jediným a dlouhodobě funkčním řešením je vnesení řádu do „mikrosvěta", do rodiny. Zaveďte svým vyvíjejícím se dětem režim činností a časové plány a buďte důslední při jejich kontrole!!! Bude to náročné, ale nezbytné, a nastavený režim bude navíc fungovat jen, pokud do něj zahrnete, aspoň částečně, i sebe. Ony potřebují dočasný několikaletý režim, a to pro nic menšího, než pro svůj pocit fyzického a duševního bezpečí. Kdy přesně vědí, co je čeká, mají šanci uspět, jsou s námi v kontaktu, jsou nápomocni druhým, osvojují si činnosti nutné k sebeobsluze, nepodléhají extrémním pocitům osamění. Dobře míněným, přesto neštěstím, je pro jakékoliv dítě, extrémně liberální výchova. A neklidné dítě je originál, který má v obrovské míře především nadání pro sociální vnímání! Eva R.
|