 Já si vám dnes nebudu psát o radu, to jsem chtěla před rokem, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Chci jen těm, které se ocitnou v podobné situaci, jako já třetího října před rokem, kdy jsem se od manžela dost nečekaně a brutálně dozvěděla, že už se mnou nechce žít, že se chce rozvést, dát naději do života... Víte, byli jsme 26 let manželé a dva a půl roku předtím jsme spolu chodili. Byl moje první a jediná láska a bez něj jsem si svůj život vůbec nedovedla představit.
Prošla jsem si všechny
tři fáze rozchodu přesně tak, jak se to všude popisuje. Nejdřív jsem tomu
prostě nedokázala uvěřit. Jen jsem si stále opakovala: “To není pravda, to není
pravda!“ No, pochopitelně byla. A ještě ke všemu se ukázala, že neodchází jen
ode mě, ale k ní – k nové lásce, k podstatně mladší milence. Dokonce je
mladší než náš syn. Pak jsem prošla
obdobím sebelitování. Plakala jsem, kudy jsem chodila, bolelo mě u srdce,
svíralo se mi hrdlo. Tohle období trvalo téměř rok.
V současnosti cítím, že
už se z toho vyhrabávám. Nejvíc mi pomohlo, když jsem si pomocí syna uvědomila,
že jsem se konečně osvobodila – od všeho toho trápení, které jsem prožila. Při
tomto poznání se mi strašlivě ulevilo. Včera jsem se s bývalým manželem viděla
a poprvé za celou tu hroznou dobu jsem po jeho odchodu nepadla v slzách do
postele.
Jsem ráda, že už jsem
se odrazila ode dna, a vím, že to zvládnu. A necítím se stará, i když mi bylo už jedenapadesát. Věřím, že mne teď už mě čeká jenom to hezké.
MAGDA
|
Tak ať si to ta juniorka, co ho ulovila, pěkně užije 
