Sice už teď, na přestárlý kolena, nemám nárok ani na pdesátku, zato si z tý doby ještě dost pamatuju.
Takže se cejtím oprávněnej podotknout, že je v článku opominuto to nejdůležitější, o co jde i v tomhle případě: Prachy.

Prachy? Ne,ne... Láska. A s ní souvisí i sex. :-)

Ale strycu. To snad ve 20ti. Ale v padesáti souvisí sex i tzv. láska jen s prachama. Ne přímo, ale se vším, co s tím souvisí. Bydlení, auto, moře, večeře ... Bez toho nabrnkneš tak akorát nějakou seschlou větev, a to si ještě bude klást požadavky kdoví na co.

Andreo,máš pravdu.Mrknu na dceru ( 52) a je ji snad třicet.Hledí na figuru,jak vypadá,je sbevědomá a s manželem začali farmařit.

NČ a Strejdo, máte pravdu kluci. Je to asi otázka nabídky a poptávky jak řekla jedna má známá. Já jsem ženská, která si své peníze vždy dokázala vydělat. Když odešel druhý manžel byla jsem najita (nejsem žena lovkyně, umím žít sama) jedním vlastně dlouholetým kamarádem u kterého mě ani nenapadlo, že bych s ním kdy něco měla. Byla z toho láska na 4 roky a bez problémů, naprostá pohoda. Žil se mnou 5 dní v týdnu a na víkendy odjížděl k sobě na Vysočinu, že práce a tak...byt po rodičích...Problém jsem vytvořila já, když jsem dala návrh, že když nám to tak úžasně klape, ani se nehádáme ani nepereme, že bychom mohli z části společně hospodařit, alespoň v rámci nějakých měsíčních nákladů...Vše jsem táhla 4 roky sama a doufala, že mi to nabídne sám. Jo obač něco opravil když šlo do tuhého a nic za to nechtě. No neprošlo to, nebyla žádné diskuse, jen uražení, pak mě nechal nějaký čas oschnout a když jsem si trvala na svém, tak jsme šli každý po svém. Dodnes jsme výborní kámoši, dá se říci, že velmi často volá, ale uvedenému tématu se oba vyhýbáme. Nějak jsem nepochopila proč se to vše stalo až mi asi po 2 letech přišel e-mail od nějaké ženy...začali jsme si psát a po pár e-mailech a upřesnění času nám oběma docvaklo, že se mnou byl v týdnu a s ní o víkendech za stejných podmínek... No už mě to teď nebolí, procitla jsem.
Pak jsem si z nějakého nepochopitelného důvodu dala registraci na seznamku, že pokecám a ujasním si pár věcí v hlavě. No ujasnila. Napsalo mrak mužů, většina z nich si ani nechtěla psát, chtěla se podívat na mě a v čem žiji, aby věděli do čeho jdou. Malá část si potřebovala pobrečet nad zklamáním z bývalého vztahu. Z malého procenta se stali kamarádi s kterými jsem dones v občasném kontaktu. No nabyla jsem dojmu, že valná většina, ještě i taková, která nemá ani vlastní auto, ani garsonku, hledají chýši na stáří, někoho kdo o ně bude pečovat, bude vše platit a dobře se o ně starat bez toho aby dali korunu. No nevím zda něco takového existuje, ale asi jo, leč ne u mě.

Dalším problémem je, že mám barák, auto,chatu... bohužel není moc takových, kteří by na mém chtěli jen pomáhat v rámci údržby, protože nic není jejich, tak co by na tom dělali, že jo. Ale bydlet zadara, ještě s láskou a pěkným servisem by rádi.

No naskytnul se jeden co byl komunikativní a dal mi nejdříve přátelství a také čas. Jsem louda a asi stará struktůra a nějak si neumím po týdnu známosti někoho obratem nastěhovat domů. Mám čas, už nikam nespěchám a dva roky chození než se poznáme mi připadá akorát. No urychlil to na 6 měsíců, přišel o pronájem navíc měl velkého psa a já další 4, tak slovo dalo slovo a seznámili jsme psi, to prošlo. Pak jsme zkusili víkend a pro velký úspěch týden a no a pak se nastěhoval s tím, že bude platit nájem 7tisíc včetně jídla. Také si všimnul, že je baráke nedodělaný a nabídl mi pomoc, když pomůžu já jemu s chalupou. Jo dohodli jsme se a vybártrovali si práci. No po 5ti letech je barák i jeho chalupa (byla 30 let šílená hrubá stavba ve které se nedalo být). Nevadilo mi to, jen jsme byli odšťavení oba, vlastně jsme furt dělali. Sex je i láska, ale jde o prachy. Začalo se mu zajídat těch 7 tis měsíčně ...a zase nevím proč bych měla šatit a živit chlapa včetně veškerého servisu a ne špatného kolem. No zatím je se nic nerozhoduje, ještě nemá dodělanou chalupu a si ví, že nenajde takového multifunkčního blbce jako jsem já jen tak...jen mě stoupá adrenalin, pokud se o to zavadí v diskusi. Zajímalo by mě kolik dávají normálně muži domu na domácnost? To je 7 tisíc tak šílený peníz za úplně všechno jídlo, drogerie, vodu, elektriku, plyn, wifi... veškerý domácí servis?

Inka : 7 tisíc je směšná částka za kompletní servis, vč. láskyplného přístupu. Zejména vzhledem k příjmům opečovávaného. Kde jinde by mu (i bez lásky) za 7 tisíc posluhovali ?
Zřejmě budeš muset se svou vstřícností hooodně brzdit, aby Tě chlapi nevyužívali.
Vždyť jsi krásná ženská, chytrá, šikovná, a...tažná. (Moje kolegyně dělila lidi na chovné a tažné) A na Tebe to "tažná" sedí jak (_!_) na hrnec.
Zkus se někdy proměnit na tu, "chovnou" - opečovávanou, jestli to dokážeš. Vždyť Ty ty chlapy vlastně k ničemu nepotřebuješ. Zajištěná jsi dostatečně, tak si můžeš chlapa dopřát jenom na lásku. To ostatní ať si obstará jinde. (U manželky, u maminky, u další milenky...nehodící se škrtněte).

Nojo, Inko. Sice jsem to myslel opačně, ale jak je vidět, funguje to spolehlivě oboustranně.
Si myslim, že když není alespoň jakási přibližná majetková rovnost, nikdy to nebude fungovat na bázi čistý lásky (cha, cha, cha) a upřímnosti. Snad ten využívanej (využívaná) pocejtí nějakej krátkej čas zblbnutí, ale vystřízlivění je zcela nevyhnutelný.

Inko promiň,ale dopadla jsi jak sedláci u Chlumce.

Tak Vám děkuji. Ano jsem tahoun a dříč, ale už brzdím. Asi mám nějakou těžkou karmu či co, nebo jedu v nějakém podobném vzorci.

S prvním manželem jsem byla 20 let, měli dvě děti. V životě mi nedal ani korunu, ani na mateřské, šila jsem po nocích, abychom nechcípli a děti to nepoznaly. Měli to tak doma jeho rodiče a my žili v jejich baráku s nimi o patro níž. Diskuze každý měsíc před výplatou, že je třeba dát peníze na jídlo a náklady domácnosti NIKDY neprošly a po 20 ti letech mě to unavilo k smrti. Dodnes nechápu proč jsem s ním byla, že jsme to přežily ve zdraví a překvapivě jsem si schovala ty hezké vzpomínky.
I když Pánbůh mě má rád a asi mi potřeboval jednou ukázat, že to je opravdu možné.
Můj druhý manžel peníze nikdy neřešil, dokázal je vydělat a když tu žil se mnou, tak mě požádal o číslo účtu, tam chodily všechny peníze a já dvojjazyčně psala co se platilo, aby se na to mohl kdykoliv podívat. A nám pro mě poprvé v životě zůstávaly peníze na účtu. Bohužel to byl alkoholik a to byla jeho priorita a tomu podřídil svůj život, a tak se naše cesty rozešly.

Můj dobrý kamarád mi jednou říkal: "Víš proč má vždycky šikovnej a pracovitej člověk vedle sebe lenocha nebo škudlu? Pánbůh to tak zařídil, aby lenoch či škudla nechcípli."

No já naprosto chápu ženy nebo tedy pro NČ lidi co už chtějí být jen sami. Mají svatý klid a pohodu.
S tou majetkovou rovností NČ naprosto souhlasím. Dělala jsem léta v realitách. Fakt je, že když si člověk s baráčkem najde k sobě někoho kdo nemá lautr nic a za čas to nefunguje, také nemládneme a i to zdravíčko ke stáru není super, člověk přestane třeba chodit do práce a když to doma nefunguje, tak se toho druhého prostě nezbavíš, protože on nemá kam jít a to je neštěstí. Na druhou stranu mi řekni, jak celý život ten člověk hospodařil co nemá ani garsonku ani úplně mrňavou chatu, kde by dožil?

Doktore díky moc, ale dobře to snáším ... asi potkávám stále stejný vzorek

Co ti, Inko, mám k tomu říct? "člověk, co nemá ani garsonku ani úplně mrňavou chatu, kde by dožil?"
Takže to pak už pak má jako bejt o soucitu, o charitě? No těbuch!!!!

NČ no je to zvláštní, já jsem si vždycky myslela, že je třeba myslet na zadní kolečka, aby měl člověk alespoň svou vlastní malou jeskyni (třeba i tu chatu obytnou celoročně, kterou utáhne s malými náklady a ne aby byl odkázaný na někoho kdo si ho k sobě vezme. A to bys koukal co je na seznamkách chlapů, co žijí v nájmu. Jo to je moc prima když pracují, jsou zdraví a mají na to, ale co pak když se situace změní, co když nebudou důchody? Doba kdy si staříky děti vzaly domů na vejminek už je dávno pryč.
nemusím chodit daleko, hele mám dvě sestřenice, jsou sami, nejsou nejmladší 45 a 50let, jsou v nájmu, který není levný...nevím co budou dělat až na něj mít nebudou. O chlapa už nestojí ani omylem, jsou zklamané a poznamenané. Peníze co zdědily rozfrcaly a já se jen děsím toho, abych si je nemusela vzít domů já. Nevím co bude, leč není to můj boj.

S takovejma věcma, to je těžká věc. Spoléhat na děti, to je skutečně sobecký. Mají svůj život, do kterýho staří nepatřej. I když jsou děti úžasný a jistě by v nouzi byly ochotný, se o starce postarat, byla by to od starejch sprostá bezohlednost. Moje přesvědčení je, že rodiče mají povinnost, postarat se o svý děti. Ale ne už naopak, jako že by děti měly povinnost to starejm oplácet. Ne!!! Děti zase mají povinnost oplatit péči rodičů péčí o svý děti. A tak dál a dál.
Dřív to bylo jinak, aspoň na venkově. To si staří, ještě v plný síle, vybudovali na pozemku vejminek a pak, ve stáří, vyměnili s mladejma hospodářství za ten vejminek (výměna - vejměna), aby nepřekáželi a mladí jim přilepšovali. Hlavně ale už nežili společně v jednom baráku! Bylo to sice trochu jiný, než dneska, ale trochu podobný. Přesně, jak píšeš, na stáří se musí myslet, dokud jsou ještě síly a prostředky.
Já sice taky žiju v nájemním bytě, ale už předlouho a absolutně nic mi tady neschází. Penzička nevelká, asi 20 tis., stačí mi ale docela bohatě, a k tomu něco uškudlenýho ve slamníku na stáří, ale na to vůbec nepotřebuju sáhnout. Takže spokojenej. A představ si, zajímám se o nějakej starobinec. Ale jedině garsonku se vším vlastním. Vůbec to není o penězích, ale o sociálním kontaktu, kterej mi teď, co už mě nechtěj vzít ani na půlúvazek ke kase do Tesca, docela chybí. Báby ze seznamek, který by mě chtěly, ty nechci zase já, a naopak, ty který bych snad mohl chtít, ty zase nechtěj mě. Tak si představuju, že v tom starobici bych měl kolem třeba aspoň pár lidí, se kterejma by šlo pokecat, zahulákat s nima na zahradě s kytarou, třeba opéct buřty, zahrát karty, pobejt celý dny na zahradě na slunci s knihama nebo s noubukem, a kdybych chtěl bejt sám, tak bych jen zalezl do svýho kutlochu. Zatim jsem se reálně nepídil, ale pídit se začnu hned, jak skončí vírus. Ale když se nedopídim, celkem nic se nestane. Až na ten nedostatek kontaktu s lidma, je mi tady docela fajn.
Tak jsem se zase vykecal. To jen, že jsem si ještě před pár lety ještě namlouval, že nebude problém, nějakou bábu na společný dožití, slunce, zahradní hospůdku, moře,..., sehnat. Že takovejch musí bejt hafo. Není jich hafo. Je to neřešitelnej problém!
Ale bejt na někom závislej? To nikdy!

Také se tu trošku vykecám, protože Inka mne vyprovokovala svým obsáhlým psaním.
A s NČ jsme asi vyprovokovali Inku k plodné a k pravdivé diskusi. Ale jsem rád, že tě zase čtu, protože si tě pamatuji z dávné doby (mnoga ľet tamu nazad), když jsi tu vyprávěla, jak jsi se zaláskovala do sladké Francie. Tys byla tam, on tady, spolu jste pak dodělávali domek, byly tam tuším i fotky - jak fyzicky pracuješ - jak se dřeš... Až dnes jsem ze Tvého psaní pochopil, že to také skončilo. Škoda. Tehdy jsi byla asi i šťastná...
Inko, já jsem tam napsal tu lásku hlavně proto, protože dnešní hnusný svět se točí jen a jen kolem peněz. I zdraví jde mnohdy do pozadí. Peníze hýbou světem, peníze mají prioritu a je jedno, jak k nim kdo přijde. Přitom – z ekonomického hlediska jsou to jen prostředky nutné k žití. A právě z těchto důvodů bych dal na první místo zdraví, pak lásku, ale myšleno trochu obšírně. Protože když jste na to dva a navíc s láskou, jste zdraví, tak se ty peníze dají vždy vydělat. A protože láska není jen sex, plyne z toho i to, že když máš někoho rád, nebudeš se k němu chovat jako příživník, jako parazit, ale přispěješ do společné pokladny alespoň tak, aby to bylo v rámci možností aspoň fifty fifty. On už o tom mluvil výše i NČ. Také nesnáším, když se žena (všeobecně, ne jen ta moje) dře a chlap se veze. Jsou přece typicky mužské práce a ženské. Feministky by mne asi zpražily... Prostě nenechat ženu, aby se dřela. I takovými způsoby, se dá vyjádřit láska. Někdo tu lásku umí vyjádřit krásně hubou, kam se hrabe básník, jiný zase činy. Teď jsem měl na mysli třeba to, jak jsi se dřela na stavbě toho domečku. Viz fotky.
Mně, osobně, by hanba fackovala, kdybych měl na nějaké ženě parazitovat a vztah maskoval jakousi falešnou láskou.
U nás už to 49 let chodí tak, že já ani nevím, kolik máme na účtu. Já se o to nezajímám. Tato oblast je doménou mé ministryně financí, která to má i jako nemoc z povolání, protože byla účetní. Já vyzvedávám, nakupuji, ona jen kontroluje, jestli to sedí. Ale protože to dělají počítače, ty jsou neomylné. :-)
Inko, mamča to tam také už zmínila. Ty, čupr ženská, tahoun a dříč, navíc i velmi hezká, která se umí postavit ke každé práci, vyvaruj se prosím nějakých seznámení přes seznamky. Tam je 99,9 procent příživníků. Vím, že tě trápí samota, což se dá ale řešit nějakým spolkem třeba cyklistů, turistů nebo jiných společných zájmových aktivit. A kdo ví? Třeba se tam zakoukáš do někoho, on zas do Tebe, kdo Ti bude sedět i vonět. :-) Zdravím Tě z Krušných hor. Tady také lišky dávají dobrou noc. Ale je tu krásně...

"Víš proč má vždycky šikovnej a pracovitej člověk vedle sebe lenocha nebo škudlu? Pánbůh to tak zařídil, aby lenoch či škudla nechcípli."

Tak to přesně sedí, ve svém věku si klidně můžeš dovolit: Já pán, ty pán!
Jsi pejskařka a pejskaři nemají o seznámení nikdy nouzi, pokud jsou alespoň trochu komunikativní.
Ale proč si mužského hned pověsit na krk, aby nakonec na tobě profitoval. Jsi na tom tak, že si ze vztahu můžeš vybírat jenom bonbonky. Ale za sedm táců měsíčně provozovat hotel se všemi službami pro jednoho vychcánka, tak to leda tůdle!

Dialog před svatbou:

ONA: ahoooj!
ON: nooo konečně!
ONA: chceš, abych odešla?
ON: ne, ne, ti hrabe? už jen ta představa je hrozná!
ONA: miluješ mě?
ON: samozřejmě, celé dny a noci!
ONA: a podvedl jsi mě už někdy?
ON: ne, nikdy, proč se tak hloupě ptáš?
ONA: a budeš mě líbat?
ON: jasně, při každý příležitosti!
ONA: a byl bys schopný mě někdy praštit?
ON: si se zbláznila, vždyť víš, jaký jsem!
ONA: můžu ti důvěřovat?
ON: ano
ONA: miláčku

Dialog pár let po svatbě:

přečti si to znovu, ale zespoda nahoru …

Dobrej fór, Pepane.

Drees, NČ, Strejdo, Doktore: děkuji moc. No právě jsem pejskařka, kočkařka, včelařka a slepičářka, je mi vcelku jasný, že život s hyperaktivní ženskou nad 50 asi není jednoduchej. Ono to není zase tak jednostranné. I on má spoustu velmi dobrých vlastností, je šikovnej, pracovitej, je na něj spolehnutí, je to hezkej a chytrej chlap, jezdíme spolu na kole, chodíme na procházky, je tam oboustranná láska a pěknej sex a spoustu dalších pozitivních vlastností jen je prostě děsnej ŠKUDLA!!! A já jsem zase deformovaná celoživotní špatnou zkušeností z prvního manželství a jsem na to prostě už ALERGICKÁ!!! A to je trošku kosa na kámen. Ale neřešíme to denně, jen občas dojde na lámání chleba. Navíc jsem vcelku dost velkorysá a nedrtím se zbytečně blbostma, život je krátkej. Ale rozhodně to není tak, že bych byla chudák a nešťastná. Mám to asi trochu jinak než jiné ženské. Vždy jsem se o sebe dovedla postarat sama, vydělat na své, na vše co mám, dokážu se o vše postarat. Já nemusím být za každou cenu s někým, umím být sama a dokážu si to užít. Užiju si to, když jsme spolu a užiju si to když se rozčílí a odstěhuje se na svou chaloupku. Umím si užít společnosti s ním v naprosté pohodě, jsem založením pozitivní člověk a srandista, je mě všude plno a jsem do společnosti vítaná. Ale když mám být sama, tak nesmutím a nebulím (jen občas si dobulím vanu, ale slzy jsou očistný proces a tak občas asi upustí každej). Objedu návštěvy na které jsem neměla čas, skočím si do wellness a do bazénu, strávím večer ve vaně při svíčkám a vínku nebo trošku dobré whisky, udělám si nějaký výlet... Já prostě nikdy nebulím, že nemám to co bych právě chtěla a mám to co nechci. Užívám si prostě života, tak jak přichází. To mě naučil 2 manžel, který byl vždy 2 roky se mnou a 2 roky sám někde v cizině a já to tak vydržela 17 let. Ale chlapa s kterým jsem vždy miluju, jinak bych do toho ani nešla.

Je mi 55 let po těch prožitcích s 2 manželi a 2 příteli vím, že pokud tohle nevyjde, budu už sama v domečku. Mám spoustu přátel, 2 prima děti, 2 vnoučky a velkou rodinu, 1 bráchu, 4 sestřenice a 3 bratrance a Ti mají děti a ty už také děti..., pořádám pro naší velkou rodinu víkendy v Čechách, je nás celkem v plném počtu něco ku 50 lidí, je to paráda a máme se rádi.

Jo a NČ donedávna jsem měla 86letou teťulku co žila v Budějicích s přítelem 97 let, teťulka před 3 lety začala chosit míň a míň a přítel se o ní staral a já to jistila, vše zařizovala, o vše se starala, jezdila jim gruntovat a pomáhat. Teťulka se rozhodla, že půjde do domova seniorů ...trochu mě vzalo, ale byla to praktická žena a tak jsem objela celé Budějice všechny domovy seniorů a čuměla jako PUK!!! Změnila jsem názor a v klidu bych do nějakého šla. Některý jsou fakt super. Vybrala jsem jí ten nejlepší, měla tam mít malinkou garsonku s terasou, kuchňkou a předsíní a koupelnou. Vaří jim tam, je tam krásná jídelna, čítárna, masáže, kadeřník, lékař a sestřičky samozřejmě, je tam obchůdek, také zahrada, altán, gril...Lidi tam bydlí třeba už od 60 ti let, mohou kdykoliv kamkoliv pokud to zvládnou...no bylo to prostě super. Byteček jsem celý krásně zařídila, aby to měla moc hezké, funkční a moderní, byla nadšená. Ťeťulce se stav bohužel najednou velmi zhoršil a nakonec musela do nemocnice a po 5 týdnech zemřela.
Ale objeď to, mrkni se tam a neváhej, jsou tam dlouhé čekací lhůty, je dobré se tam zapsat do pořadníku! Také je to tak, že mají pořadníky urgentní a neurgentní... je to vše na domluvě.

Dík Inko. Něco takovýho si pro sebe představuju. Ještě bych potřeboval, aby to bylo v dosahu Prahy, třeba přímo v Praze, nebo aspoň tak nějak. Taky možnost, mít tam svý auto a dost volnosti. Samozřejmě i noubuk a televizor. Nevím, jestli toho nechci moc, ale jestli by to nemělo takhle fungovat, tak to asi radši nic. Uvidím po pandemii.
Co mi vadí, že se do těch zařízení berou přednostně geronti, tak nějak už dost bezmocní. Ale já se právě chci o sebe postarat, dokud ještě bezmocnej nejsem, dokud jsem schopnej orientační návštěvy, zjištění situace, popovídání s ředitelem, vyjednání a předání úplatku, atd. Až budu bezmocnej, nebudu se moct o sebe postarat. Je to takovej, těžko řešitelný, voříšek.

NČ, ty dědku, co to tady čtu za hlouposti? Vždyť jsi mladším dědkem než já a uvažuješ o nějakém zaopatřovacím ústavu? Že tě hanba nefackuje... Dokud se o sebe můžeš postarat, jsi schopný pohybu, možná i kopulačních pohybů, tak co tu řešíš? Já chodím na 15 km procházky, jezdím nakupovat, dělám každodenního myče nádobí, občas i luxuju a dělám všechny potřebné i nepotřebné práce kolem baráčku a zahrady a nestěžuju si. Musíš sportovat a ne se jen válet na pavlači s Kozlem a cigárem... A myslet na budoucno. Žij dneškem. Žij současnem. Pusť to z hlavy a říkej si, jsem ještě jura. Jsem ještě jura... :-)

Tam za tou větou "myslet na budoucno" měl být otazník. Ono to pak dává jiný smysl. Děkuji za pochopení.

Strýčku. Je od tebe pěkný, jak se snažíš, mě vyhecovat. Ale takhle to nefunkuje. Prcoval jsem do svejch 68 let, teprve před čtyřma rokama jsem s tím seknul definytývně (důvody byly čistě osobní, mezi mnou a synem majitele firmy, kterýho jsem prostě neskousl, a zjevně ani on mě).
Nejde mi teď ani tak o prachy, ale o nějakou činnost a setkávání s lidma. No, a nic takovýho se nenaskýtá. Na inzeráty už neodpovídám, nemá to smysl. Ani ke kase do supermarketů. Když pošlu CV s datem narození 1948, tak už se nenamáhají, ani mi odpovědět ve smyslu "vážíme si vašeho zájmu a vašich zkušeností, ale rozhodli jsme se pro jiného uchazeče". Teď už teda ani to, že si mě vážej.
Jistěže bych byl schopnej spousty aktivit, o kterých píšeš, ale to jen, kdybych na to nebyl sám. Nebaví mě, courat se sám, trajdat sám na kole, zvelebovat obydlí, válet se sám u vody, dřepět u grilu, hulákat s kytarou.... Všechno s tím, že se vrátím zase sám na pávlač. Jistěže všechno se neprovozuje vždycky ve dvou, jen je potřeba vědět, že až se vrátíš, tak doma někoho najdeš.
No, a tohle, aspoň myslím, bych snad mohl vyřešit v nějakym spolku dědků i bab, ovšem jedině s tím, že kdykoliv by se mi zachtělo, měl bych tam i svý nedotknutelný soukromí, absolutní volnost ve vycházení a taky bych nebyl omezovanej třeba nějakým společným povinným "zábavným kulturním" programem.
A pak je ještě to, co už jsem napsal - zatím snad jsem schopnej ještě čehokoliv, ale až nebudu schopnej se o sebe postarat, bude na to pozdě. A jak mám vědět, jestli bude pozdě třeba už za rok nebo až za deset let?
Tak asi tak tohle k tomuhle. Užívej života a zdraví. Moc tě zdravím a ještě jednou, dík!