 Mám takový dotaz, na který bych ráda slyšela váš názor. Už jsem sem jednou, asi před třemi léty, psala kvůli něčemu zcela odlišnému a dobře jste mi poradili. Tak to zkusím znovu. Je mi 25 let, studují nyní dálkově VŠ, jsem velmi ráda, že jsem se na ni dostala a opravdu mě to baví. Taky rozhodně plánuji další vzdělávání. No, a tohle, mimo práce, je celý můj život. Nikdy jsem neměla přítele, nikdy jsem se nelíbala, i když se mi příležitostně kluci líbili.
Přiznávám, že vlastně nemám zájem o vážný vztah, asi
se ho i bojím, a nejsem si tedy vůbec jistá, že ho někdy mít budu. Asi ani
nevím, jak na to, a co takový vážný vztah obnáší. Víte, já nejsem nijak zvlášť
atraktivní, a říkám si, že kdybych asi byla víc fyzicky přitažlivější, možná
bych se cítila jinak. Možná by bylo všechno snazší.
Bydlím sama v podnájmu, mám sice rodiče, ale ti žijí
daleko, a abych pravdu řekla, nějaký extra vztah jsme spolu nikdy neměli. Cítím
se dost osaměle, ale zároveň jsem ráda, že jsem sama. Na té škole, co ji nyní
studuji, jsou sice hodně muži, ale ti mne berou opravdu jen jako spolustudentku
a zatím se nikdy ani jeden nějak nesnažil se mnou navázat nějak větší kontakt.
Někdy si ani nejsem jistá jakou - a jestli vůbec - mám sexuální orientaci.
Chtěla bych se zeptat, je to normální? Je normální, že v mém věku pořád nevím,
jak na nějaký soukromý život?
Blanka
|
