|
 Dobrý den, náhodou jsem narazila na vaše stránky a našla zde několik velice zajímavých článků. Je mi 40 let, jsem vdaná 17 let a mám nejen velké problémy s manželem, ale nyní už i sama se sebou. Už dlouho mě můj manžel v posteli odmítá, někdy mám pocit, že si se mnou hraje jako kočka s myší. Trvá to už dlouho, možná 8 nebo 9 let, ale je to čím dál horší.
Ze začátku jsem jeho nezájem o sex řešila vztekle, hádala se, teď už ne, jen mě to hrozně bolí, pláču a mám deprese, říkám si, že nejlepší by bylo večer usnout a už se neprobudit. Jednu dobu manžel tvrdil, že já jsem málo aktivní, že by se mu líbilo, kdybych si sama začala. Chvíli to fungovalo, pak mě vždy, když jsem začala já, odmítl, že se mu prostě nechce, nebo že jsem něco špatného řekla, nebo dělal uraženého. Sám inicializoval sex velice málo, tak snad jednou z a měsíc, většinou ani to ne. Někdy mi jako vyhověl, aby měl pokoj. Vždy jsem si však musela vyslechnout své. Takže jsem si po čase také začala připadat jako nymfomanka, která chce sex aspoň 3x do měsíce. Dost často večer začal hádku, aby mi pak zdůvodnil, že proto se mnou přece nemůže spát. Nebyl však nikdy milý, nedával mi nikdy pusu na dobrou noc, jen pokud jsem si o ni řekla a to ještě takovým způsobem, že jsem postupně nechala i toho. Objetí přes den jsem od něj nikdy nemohla očekávat. Později jsem se snažila si na jeho chování zvyknout, kdykoliv jsem něco řekla, odpověděl mi, že jsem mu právě vzala chuť... Takže časem se sex u nás stal jakousi odměnou za dobré chování, tedy, když manžel měl zrovna dobrou náladu. Ta jeho odmítnutí ve mě vytvořila postupem času obrovský blok. Nejdříve jsem se snažila to špatné co nejdříve zapomenout a užít si každé hezké chvilky, jenže těch odmítnutí bylo tolik a tolik mě bolela. Pak jsme měli několikrát veliký výstup kvůli tomu, že mě nechtěl, byl velice hrubý a řekl, že si tedy mám někoho najít a že ho to nezajímá..... Posledně mi řekl: „Běž do p*dele, pí*o....". Pokud se doprošuji, ukáže mi, kdo je pán, pokud jsem jednou zkusila odmítnout, když chtěl on, tak se mi to vrátilo, tím, že ztratil zájem na hodně dlouho. Jenže ve mně se něco asi před rokem zlomilo, byli jsme na dovolené a já si připadala jako úplný ubožák, kterému snad bude věnováno něco pozornosti a ono nic... Jen jsme se pohádali a od té doby nenávidím dovolené stejně jako nenávidím oslavy narozenin , svátků a podobné věci. Tím, že na ně většinou zapomněl, nebo mi nic nekoupil ve mně vytvořil blok i v tomhle. Hrozně moc bych potřebovala trochu lásky, pohlazení a zájmu. Vím, že má problémy v práci. Je však hrubý na mě i děti.Bojím se ho já i ony. Mám tři děti, sama se divím, jak je to možné. Snad proto si říká, že od něj neodejdu, nezvládla bych to finančně i když on mi dává velice málo peněz a pořád musím šetřit. Pak mi zase vyčítá, že když se musí na nákup, tak počítám, co to bude stát. Pořád mi dává najevo, jak jsem neschopná, všechno dělám špatně... Včera jsem se snažila ho navnadit k milování, říkala jsem mu, jak v časopise psali, že je pro muže prospěšné sledovat ženská ňadra a on to úplně otočil a nakonec jsme skončili u kritiky vlády... A pak mi vyčetl, že to není vzrušivé téma. Takže z toho zase nic nebylo.... Hrozně mi vadilo, jak mě nechce, teď už mi vadí s ním spát i na jedné posteli. Odmítá mě a pak v noci hrozně chrápe. Když ho budím, aby přestal, praští mě... Když se mu pak v hlavě něco otočí, začne se chovat zase jinak, no, není to právě to, po čem bych toužila, ale je tam aspoň náznak snahy.....Takže to zas chvíli vypadá jako by se nic nedělo, až ho to přestane bavit, je to zas tam, kde předtím. Jenže je tu jeden problém, já už nějak nemůžu dál.Nejsem si jistá, jestli na tom nemají vinu taky moje deprese, ale většinou nastupují po tomto jeho chování. U doktora jsem zatím nebyla, četla jsem, že jsou na antidepresiva dost velké doplatky a nevím, jak bych mu to zdůvodnila. Navíc by měl papír na to, že jsem blázen, jak on říká. Někdy se chová jako malý utrucovaný kluk, letos jsem měla už předem hrůzu z Vánoc, ty loňské a předloňské byly hrozné. Štědrý den byl jako bych žila s tyranem, pak mezi svátky to docela šlo, ale na Silvestra nejen, že s námi, tedy mnou a dětmi téměř nemluvil, ale ani si s námi nepřipil. V noci samozřejmě přišlo odmítnutí, ale na Nový rok si to rozmyslel. Prý mi jen nastavil zrcadlo. No, nevím, co komu nastavoval - pravdou je, že už nějakou dobu, pokud se ke mně chová takhle, snažím se mu co nejvíce vyhnout. Nedokážu s ním sedět u stolu, ani spát v posteli- odcházím prostě do jiného pokoje. mám pocit, že to prostě už nevydržím....Asi bych utekla ven, ale nejmladší dítě je ještě moc malé. Snažila jsem se s ním o tom mluvit, nejenom o sexu, ale i o tom ostatním, ale on nechce.Když začnu, agresivně vybuchne, pak přestane mluvit úplně....Všechny moje otázky jsou hloupé a na takové on neodpovídá. Hrůzu mi nahání to, že jeho příbuzného teď po letech společného soužití opustila partnerka. Myslím, že se k ní choval podobně, nejvíc mě však zarazilo to, jak ji vystihl - ona je přece blázen. Ano, dostala se i na psychiatrickou kliniku, myslím, že velkým důvodem byl její partner. Ten to teď obrací, dělá z ní tu špatnou, on je přece normální, ale ona je blázen. Řekl, že už ve svých letech tolik nemůže a když ona je tolik potřebná, že si má najít milence, ale někde dost daleko, aby se to sousedi nedozvěděli. Můj muž s ním ve všem souhlasí. Také vidí jen její chyby a ne to, že se k ní jeho příbuzný chová hrozně. Další problém mám s tím, že se manžel, ani když udělá něco špatně, nedokáže omluvit.Nebo možná dokáže, ale zásadně to nedělá. Spíš to navlékne tak, aby za jeho chybu nějakým způsobem byli potrestáni druzí, nejčastěji já. Například, šlápne mi na nohu a ještě mě pak seřve, co že se mu tam motám, přestože jsem na onom místě byla již dříve než on. Ano, jsou to naschvály, já je dlouho tolerovala, ale mám pocit, že se z něj stal hrozný sobec.Možná takový byl i dříve, ale asi jsem to neviděla, nebo se to lety zhoršilo. Nejvíc ze všeho mě mrzí, že to odnášejí děti. Vidí to, jak se chová. Nějak se to přese mne pořád válcuje, chvíli lepší, chvíli horší...Jenže já si teď už nedokážu pořádně užít to, když je celkem v klidu, protože mám pocit, že už nic necítím anebo s hrůzou čekám, co pak zase přijde. Přežívám ze dne na den, mám strach, co bude večer, jestli stihnu jít spát dřív než on, abych si pak zase nemusela připadat odmítnutá a teď už i z toho, kdyby náhodou chtěl, tak mě to už nic pěkného neříká.. Přečetla jsem si mnoho článků, které jsou v "Kudlance" a zjistila, jak se některé situace stále a stále opakují. Jak muži dokáží navenek vypadat jako ti nejlepší a milující manželé a v soukromí je to úplně něco jiného. Taky si myslím, že je to u nás podobné. Manžel se také navenek snaží vypadat jako vynikající manžel ... Určitě si taky říká, že by mi nikdo nevěřil... a taky, že bych se styděla, se někomu svěřit s takovými věcmi. Zamýšlím se nad tím, a nějak mi dochází síly... Poraďte mi, prosím, já už to nezvládám. Zuzka
|
Z tvýho dopisu je dost silně cejtit, že ve štyryceti nevíš, jak vlastně má fungující vztah vypadat. Na tvým místě bych se to začal rychle učit, asi s pomocí někoho, kdo to má v popisu práce, protože samotný by ti to mohlo trvat dalších 40 let. A dotyčnýho hocha bych já osobně poslal do tý stejný pr****, kam on tebe, tady už moc šancí na nějaký zásadní změny nevidím.
proboha, tak běž od něj!!!! Co tě u toho sobeckého tvora drží??? 
