Pokud bych měla napsat "Obecný návod k použití  našeho originálního dítěte" - začnu takto:  Poskytněme mu bezpečí. Zaprvé hmotné - jídlo, bydlení, ošacení atd. (což nebývá problém, ale nesmí to tím zcela končit!), a hlavně psychické bezpečí: vždycky musí mít jasný a nesporný pocit, že ho milujeme, i když se na něj právě teď třeba děsně a oprávněně zlobíme.

     Zpočátku je to spojeno i s blízkým fyzickým kontaktem, ale občasné fyzické pohlazeníčko je, kupodivu, žádoucí u dětí třeba dvoumetrových (krom puberty, to jsme fakt „jen trapný"). Bude se osamostatňovat, přesto bude, až třeba do jeho důchodu, úplně vítat a jásat, že mu zdálky „kryjete záda", jste tu pro něj vždy, i když už třeba my budeme vetší, slabí staříčci! A nezapomeňme jim říkat, jak je máme rádi a co pro nás znamenají za radost, VŮBEC NIKDY toho není dost!!! Dítě přijímáme bez výhrad, což znamená, že svou lásku a náklonnost NESMÍME podmiňovat splněním čehokoliv, byť sebeušlechtilejšího (když uděláš toto, tak tě budu mít rád- to odteď už neznáme, leda, že by nám nevadilo, že si tím spolehlivě vypěstujeme velmi nejistého až ohroženého člověka).

     Mějme ke svým dětem úctu, jako k jedinečné lidské bytosti. Takže už přestaňme své dítě srovnávat s kýmkoliv (s jejich sourozenci, s jinými dětmi, s vámi, jako rodiči, příbuznými, s námi všemi). Je to jen náš strach a rozšířený zlozvyk, který nás nutí přemýšlet o tom, zda  jsou lepší, horší, průměrné, nadprůměrné, normální, nenormální? Když je něco jedinečné, tak to nelze srovnávat, není prostě s čím!!!

     Jinak zcela jistě ublížíme sobě i jim. Zbytečně!

     Pokud jsme my, též jako originál, něco zatím v životě nestihli, tak se do toho, ve svých 30, 40, 50, 60 už konečně SAMI pusťme, ale HLAVNĚ, s tím splněním přestaňme „otravovat" své děti. Ony jsou také originál, a proto mají své jedinečné sny, nadání a cesty životem. Jen některé, časem, přijmou třeba za společné. Zkusíme všichni zapomenout, že někoho něco podstatného naučíme jen řečněním, stejně neposlouchají, zato nás, hadi, šikovně neustále pozorují a TÍM se učí. A díky tomu pozorování vzniká jeden z paradoxů „výchovy", že v dospělosti skoro vždy nalézáme potomka, který moc dobře rozumí a má „skrznaskrz prokouklé" své rodiče, dokonce jim rozumí zpravidla lépe, než oni sami sobě. Kdo bývá trošičku, leč láskyplně, zaslepen, je rodič, „vychovatel".

     Však si to sami vyzkoušejte, nejlépe na svých rodičích? Znáte to?

     A teď přímo odněkud slyším: Žádná nová Amerika! A to je jako všechno??? SKORO, ale kdyby se toto fakt povedlo, tak je to už HOTOVÁ REVOLUCE! Pak už zbývá „jen" společně s nimi hledat jejich originální cestu, což v praxi znamená, s ohledem na věk, jim (i nám) zavést laskavý, leč důsledný a znalostmi, zkušenostmi podložený časový režim činností, aktivit a práce (jak říkává AlenaT.: „zaúkolovat"), pozorovat je, hodně a trpělivě s nimi diskutovat, chválit je, podporovat a vidět na nich zásadně mnohem více, než jen známky ve škole.

     Jo, ještě, milé Kudlanky, maličkost: do péče o „originály" vhodnými strategiemi určitě zapojte taťky, je to pro vzájemné blaho! A pokud „není k dispozici", nevěšte hlavu, i jeden rodič udělá zpravidla naprosté divy!

Eva R.

Komentáře (55)

Zobrazit/Skrýt komentáře Ještě jsi, Evo, zapomněla na eventualitu, : ivanka že taťka je buď taky LMD, případně jinak "poškozen" a tímpádem víc než k ničemu a horší, než kdyby přítomen nebyl. Pak vlastně "vychováváš" originály dva... únor 13, 2008 09:56 Evi tímto způsobem, : Inka který je samozřejmě super a já jsem s ním ztotožněná, může ale vychovávat své děti rodič, který, se sám má rád, je sám se sebou vyrovnaný, spokojený a nemá žádné mindráky. Je to člověk, který ať v dětství prožil co prožil, se s tím už nějak porovnal a sáhnul si na to jak by svým dětem dělat dětství rozhodně neměl! No a uznej, takových moc bohužel není. Sousta lidí vychází ze své výchvy, svých prožitků a nesplněných přání bez ohledu na to, na co jeho děti mají nebo co dělat chtějí, také na výchovu není moc času, ruku v ruce se stíháním nějakého zaměstnání a sháněním finančních prostředků, aby se jeho životní úroveň posunula směrem nahoru. Přitom výchova dětí není o financích a značkových oblečkách. Problém je v tom, že lidé mají v sobě špatné vnitřní hodnoty. Ty se většinou srovnají až když je někdo těžce nemocný či prožije něco závažného a uvědomí si, co vlastně je v životě opravdu důležité a toho moc není. únor 13, 2008 10:43 To je ale skvělej článek, : Gréta jen mi Evi napiš, jak se zbavit určitého rozčarování, když prokoukneš ty svoje rodiče. Docela bych chtěla být zase láskyplně zaslepená jako když jsem byla malá a svoje rodiče moc obdivovala. Protože už jsem se snad ve svém věku poučila a nemusela bych je brát tak vážně a nemusely by mi vadit jejich chyby (zcela běžné), přesto jim odpouštím méně než cizím :-( únor 13, 2008 11:15 Ježíšmarjá Ivanko, : Eva tohle není žádný návod pro "děti poškozené, s LMD", ale návod pro všechny děti! Tak, můžeme brát lidi jako všechny jedinečné, nebo všechny poškozené To bylo v díle 1. A vůbec není pravda, že, pokud táta je LMD, je dítěti k ničemu: zpravidla je to jediný věrný spojenec, protože on sám zažil. Akorát na něj holt nemůžeš vystartovat, že je "postiženej a k ničemu" z pozice své "normálnosti"! To, tedy fakt nefunguje! únor 13, 2008 11:31 Gréta : mamča Svoje rodiče začneš chápat, až budeš v jejich věku. Zpravidla není CO odpouštět. Normální rodiče se snaží ze všech svých sil být co nejlepší. To, že se jim to občas nevydaří, a my si z toho neseme do života nějakou křivdu, to fakt není úmysl. Na každou profesi potřebuješ vzdělání, jen rodičem se stáváš jen tak. A tak se spoustu věcí musíš naučit za pochodu. Bylo by s podivem, kdyby člověk při tom neudělal i pár kopanců. únor 13, 2008 11:42 Inko, děvče zlatý, : Eva díky, však říkám, že to je v naší civilizaci těžké, že by to byla hotová revoluce! Je pravda, že by měl předcházet kurz "sebevědomí a zdravé sebelásky pro každou kudlanku, bez rozdílu věku". A mně moc těší, že někteří už to instinktivně udělali, že, než začali výčet originality svých dětí, zamyslely/i se nad svou originalitou (třeba skaz, díky). A ti, co to neudělali, tak furt logicky nemůžou najít originalitu u dětí. Dopřeješ, jen co sám zažiješ, procítíš. Takže, kdo chce, naprosto dobrovolně, si napište, co VY jste za originál! A nemusíte ani nutně sem, svou funkci to bohatě splní, i když si to po týdnu vysmolíte doma na okraj novin. Takže, objektivně to těžký splnit je, ale zase je to JEDINÝ elegantní způsob přežití! Doslova přežití! Už fakt cítím, občas, marnost, když vidím, jak furt propadáme, protože neumíme sečíst 1 1, a teprve nemoc= viditelné a bolestné propadnutí "ze života" nám otevře oči. A ještě jen některým únor 13, 2008 11:50 Mamčo, : Gréta já jim nevyčítám jakékoli chyby směrem ke mně, ale spíš k sobě samým :-) Občas mě štve, jak žijí nebo co říkají. Že lehko vzdávají věci nebo nemají radost ze života, stěžují si, prostě běžné věci. Jen si to porovnávám s tím, jak jsem je brala jako malá. únor 13, 2008 12:12 Vlastně : Gréta bych k nim chtěla mít lepší vztah. Nic tomu nebrání, přesto po odpoledni s nimi (žijí zvlášť) se musím jakoby probrat a shodit ze sebe nějakej kámen. únor 13, 2008 12:15 Milá Gréto, : Eva to, co jim odpustit nemůžeš, jsou věci, které ve svém i jejich zájmu s nimi vyřeš, tím se váš vztah uzdraví. Nemyslím vůbec, že bys měla staříky držet pod krkem a spustit litánii křivd, kterých se při výchově dopustili! Zkus to ve vhodné situaci, s láskou, a s humorem. Uvedu ti třeba model: moje mamka byla úžasná a nedostižná v zabezpečení hmotného bezpečí. Co se týká psychického, bývala často dočista v "bezvědomí", chudák malá. Mohla jsem se přetrhnout, aby mne měla ráda, vždy za něco, s výsledkem, že mne za to nepochválila, nýbrž mi sdělila, co všechno je ještě třeba dále udělat, abych byla "dokonalá" A protože to trvalo i do mé hluboké dospělosti, tak jsem prostě řekla, že mám na výběr se s ním nestýkat,což nepřicházelo v úvahu, nebo jí dopřát, aby mi to najevo dávala, se to naučila, na stará kolena. Takže, v každé situaci, jen trochu možné, i nemožné, jsem jí kladla se smíchem otázku: ty mami, tys ale musela být ale tak hrozně ráda, že jsem se ti narodila, viď? Odpovědi typu: co to zase meleš, jdi něco radši dělat, jsem přecházela s úsměvem, ale klidně jsem tu otázku opakovala X-krát. To už se dávno i máti smála a najednou to z ní vypadlo: holka, to si ani neumíš představit, jak já byla ten den přešťastná! Nic lepšího mne v životě nepotkalo. Já to nikdy nezapomenu a mamce se ulevilo taky, protože já jsem se narodila rok poté, co jí zemřelo 1 dítě. Od té doby mi to říkávala, vážně i nevážně dost často. A těch otázek bylo povícero, celá léta to trvalo, kolikrát mi řekla,už se smíchem, ať už jí dám pokoj, tak vždy jsem pokoj jako dala, ale s tím, "že mne to stejně HROZNĚ furt zajímá"! A dávno předtím, než zemřela, jsme neměli mezi sebou žádná tabu pro hovory a už nebylo zhola nic, co by bylo třeba odpouštět únor 13, 2008 12:21 Gréta : mamča To je koloběh života. Vzpomínám si, že mojí mamince vadilo na její mamince, že se odbývá, že si neužívá života, že nesmyslně šetří... A hádej ? V jejím věku dělala to samé, a vadilo to mně. Dokonce jsem se pokoušela to změnit, s poukazem na to, jak to kdysi mojí mamince vadilo. Občas se přistihnu, že některé věci, co mi na mamince vadily, dělám taky. Naštěstí si to uvědomuju, a zatím se sebou svádím vítězný boj. Ale když mě přepadne dlouhodobá bolest, síly musím nasměrovat jinam, a pak se nachlup podobám svým předchůdkyním. únor 13, 2008 12:26 s tím výpisem své originality jsi mi Evi připomněla: : Inka když měli děti takový ten předpubertální a pubertální věk, tak v rámci zvednutí jejich sebevědomí a jejich názoru na rodiče jsem s nimi hrála takovou hru, která se jmenovala černé a bílé zrcadlo. Spočívalo to v tom, že jsme si udělali večer nebo odpoledne takovou hezkou chvilku s čajem či kávou při svíčce, každý dostal papír, který přehnul napůl. Na levé straně bylo černé zrcadlo a na pravé bílé zrcalo. Tato hra měla několik fází. Každý sednul a napsal do černého zrcadla negativní vlastnosti a do bílého pozitivní vlastnosti. 1. na každého zúčastněného - postupně 2. sám na sebe A pak každý četl svůj papír nejprve jednu stranu a pak druhou a o všem se polemizovalo a mohl k tomu každý říci opravdu co chtěl nebo jak to cítí. Tak ses dozvěděla, jaké mindráky mají Tvé děti a proč vlastně a též jsi jim mohla vysvětlit, že to tak nevidíš a proč, v čem se cítí silné a včem slabé a hlavně ses dozvěděl spoustu občas dost překvapujících věcí sám na sebe, což bylo mnohdy dost poučné. Protože já jako rodič jsem to viděla třeba úplně jinak. A tak jsme si to tam vždy vše na férovku vysvětlili. Děti hráli tu hru moc rádi, protože nám mohli pěkně říci co si o nás myslí a prošlo to. Dost často to aktivovali sami. Vždy se prima vyčistlili vody a ty sám jsi ve své výchvě pak mohl tyto informace použít v jejich prospěch, podporu nebo naopak vysvětlení co dělají špatně a proč. únor 13, 2008 12:29 Jo, Gréti, to je jiná, : Eva jak jsem ti psala, tak jsem mezitím neviděla tvé upřesňující komentáře To je fakt jednoduchý, ač neuvěřitelný: Chval je, najdi za co, cokoliv z tvého i jejich života, řekni jim všechno, co si necháváme "až na smrtelnou postel" abychom nebyli nepatřičně sentimentální. Sděl jim, za co je obdivuješ ( i za zdánlivou blbost), jak moc je máš ráda, je ti s nima odjakživa dobře na světě, kolem dokola, ani u rodičů TOHO NENÍ NIKDY DOST. Roztajou, neboj, nebudou už depresivním balvanem únor 13, 2008 12:33 No, Inko, naprosto geniální hra! : Eva Já to sice od tebe předpokládám, ale toto je poklad, vzácný! P.S. O víkendu hrajeme s habánama i s nevěstama, vřelé díky! únor 13, 2008 12:55 Mamčo, : Eva ve stresu, v bolesti, v oslabení vždy vytahujeme rychle model svých předků, který důvěrně známe. I když nám lezl ukrutně na nervy! A říkali jsme si :takhle tedy rozhodně já ne! To je ale jen ojedinělá chybka, na kterou máme každý právo. A vědomí toho, že je to "špatně" nám zabrání, aby se z toho stal setrvalý jev. Znám to taky, logicky, ve stresu najednou slyším, co to chvíli melu Většinou, než dořeknu, tak se rozesměju A pozdravím, s láskou mamku, už pryč. únor 13, 2008 13:00 no jsem sama ráda, že jsem si na to vzpomněla : Inka díky Tvému článku, jsem nějak podivně naladěná na zítřejšího Valentýna, tak se pokusím přeladit a zahrát si to s manželem pokud bude za. Není nad to, když se vody vyčistí, ať už zjistíš cokoliv, i v tom je pusun. únor 13, 2008 13:11 mamčo, : bb to s tou šetrností znám babička, zvyklá z rodiny s 11 dětmi a hospodářství z Vysočiny hospodařit do mrtě se vším, si nic nedopřála a co dostala, to rozdala, hlavně vnoučatům. Jídlo, sladkosti hned, ručníky schovala vnučkám do výbavy, mašlí převázané štůsky. Naši a tety už nevěděli jak na to - babičce vymalovali, umyli okna, chtěli dát nové záclony, ona jim vyhubovala, že utráceli do koupelny nový ručník - schytali to:-) Nic nechtěla, vánoční dárky zakázala,když dostala, hubovala no a dnes je máma to samé únor 13, 2008 13:15 ... : bb v tom to asi bude, musela jsi to řešit a vyřešila sis to v dospělosti, proto to vnímáš a považuješ za důležité o tom mluvit, což je pochopitelné. Já to zažila jinak, my byli se sestrou i bratranci každý tak jiný a maximálně podporovaný v čemkoli, táta, strejdové i děda se věnovali hodně dětem, dělali s námi hry, výlety, bojovky, táboráky atd, babička vyvařovala a pekla i pro naše kamarády, zacházelo se s námi jak s dospělými, museli jsme být vycepovaní ke slušnosti, přitom se s námi o všem diskutovalo, pravidla se únor 13, 2008 13:31 bb : mamča Mě zase štvalo, když jsem mamince dala něco praktického, např. povlečení, a ona to při nejbližší příležitosti darovala sestře, a naopak dárky od sestry dávala mně. Pochopila jsem to až mnohem později, když jsem sama byla nemocná a nepohyblivá. Moje maminka byla invalidní po úraze, který utrpěla v 38mi letech při záchraně cizího dítěte. Špatně chodila, a kam jí tatínek neodvezl, tam nedošla. Měla tedy velmi omezenou možnost vybírat a kupovat dárky, protože tatínek nakupování nesnášel. Přesto nás chtěla obdarovávat, tak prostě vzala něco z toho, co měla doma, a co se jí zdálo hezké. To ale člověk pochopí, až když se v podobné situaci ocitne sám. únor 13, 2008 13:31 ... : bb vysvětlovala, nikdo neočekával, že budu dělat housle a gymnastiku jako sestra, byla jsem hudebně hluchá, tak se to tak bralo, dělala jsem balet, jazyky a jezdila na koni, bratránek se vykašlal na průmyslovku, šel opravovat auta, byl šťastný a dodnes je spokojený, tak se to tak bralo a nikdo neřešil, že nemá maturitu...když v tomhle vyrosteš, tak to považuješ za standard, neřešíš to ani v dospělosti, spíš občas v dětském kolektivu mezi vlčaty narazíš, když děti byly zvyklé na finty a já šla a prostě si řekla. únor 13, 2008 13:34 Inko, : bb my to hráli doma jako Pytel a převzala jsem to i k nám Každý si napíše "psaníčka", co se mu líbí, vadí, nevadí, na druhých, čeho se bojí atd...navrch napsal Líbí nebo Nelíbí, podle toho co tam bylo. Hodí se to do pytle (u nás starý fusak od stanu), zatřepe, potmě se tahají psaníčka, jeden po druhém, a přečteme anonymně, co je tam napsáno. Kdo chce, komentuje, nebo se to jen vyslechne, pravidlo je Nevyčítat, jen povídat. Pravda, občas se tam vyskytlo i "zase mi nepřišel kredit do mobilu, kdo to má furt připomínat". únor 13, 2008 13:43 mamčo, tak to někdy bývá, no... : bb dědovi bylo skoro 80, byl fit, ale přece jen si už netroufal na velké cestování z vesnice do města a po obchodech. Tak si napsal seznam, co máme komu koupit na vánoce, on to pak zaplatil, zabalil a rozdal. Ale chtěl k tomu přidat něco "svého", ze sebe, tak knihy ze své rozsáhlé knihovny. Miloval knihy, vášnivý čtenář až do smrti, půjčoval je lidem, před válkou založil v obci první knihovnu - ze svých knih. Dával nám tedy své poklady. Pro něj poklady literární, které hltal. únor 13, 2008 14:23 ... : bb My je nikdy nečetli, nedostali jsme se přes první strany, jiná generace, jiný vkus. Ale pro nás to byly poklady památeční, tak mají čestné místo v knihovně. No, a našli se v příbuzenstvu lidi, které to urazilo - staré knížky k vánocům, fuj, co s tím, leda tak do kotle...My se na ty knížky, jím podepsané krasopisným předválečným rukopisem, podíváme, a vidíme jeho ruce, jeho oči, když si četl u kamen. únor 13, 2008 14:24 tak si myslím, : bb že přesně tak to budeš mít ty, až se na to "sestřino" povlečení podíváš, uvidíš máminu lásku, s jakou vás chtěla něčím hezkým podarovat, tak zvolila pro ni v tu chvíli jediný možný způsob babička to dělala taky, mámino froťáky darovala strejdovi a naopak : ) jo, náš děda k těm knihám ještě přidával lahev příšerného domácího vína :-)) mám ve sklepě několik velmi patinovaných lahví, ročníky 1993-1996, asi ovocný ocet, ale pečlivě uchovaný :-)) únor 13, 2008 14:27 bb : mamča já taky opatruju knížky po mamince a po dědečkovi, i když vím, že je nejspíš nikdy nebudu číst. Ale s tím "domácím vínem" jsi mě přivedla na myšlenku, že já nejspíš lezu svým bližním na nerv, když je zásobím Bezinkovým likérem vlastní výroby. Vyrábím ho pracně a s láskou podle stařičkého receptu mojí prababičky, která byla bylinkářka. Když jsme tenhle "vzácný" produkt dostávali kdysi od babičky, ležel u nás tak dlouho, než se našel někdo, kdo si ho vzal - a ten si zpravidla liboval. Jak my jsme mohli být dávno zdraví ! ...a teď s tím otravuju já. únor 13, 2008 14:50 bb : Inka myšlenka hry na zrcadla byla spíš ta, aby si maximálně poznal své děti (v tom dmešním honu a spěchu), co se jim honí v hlavě a proč. Jak se dokáží hodnotit, kam mají posunutou hranici sebekritičnosti a jestli jí vůbec mají. Najít příčinu toho jak se hodnotí a proč se tak hodnotí. Jak vidí Tebe a z jakého důvodu, aby ses mohl i případně polepšit. A anonymnní to nebylo, protože každý by měl umět říci svůj názor a stát si za ním, ať už je jakýkoliv a měl by se naučit unést i odpovědi. To byla dobrá forma školy pro život pro ně i pro mě. Naučit se diskutovat i o nepříjemných věcech v klidu a ne je třeba přecházet ze strachu. Zjistit co vlastně od života chtějí a očekávají, zda je to reálné, jaké mají sny a plány do budoucnosti, na co mají a nemají a co proto jsou ochotni sami udělat...... únor 13, 2008 15:02 bb, to je skličující, to tvé vysvětlení: : Eva "v tom to asi bude, musela jsi to řešit a vyřešila sis to v dospělosti, proto to vnímáš a považuješ za důležité o tom mluvit, což je pochopitelné" Já tu negeneralizuji jen svůj osobní názor (mj. jsem měla fantastického taťku a mamka nebyla psycholog, ale žádný netvor, běžný a rozšířený typ, co zajišťuje JEN základní potřeby), já tu jen se snažím maximálně stručně (v článku) uvést, že NENÍ NUTNO SE UČIT KAŽDÝ SÁM ZA POCHODU A BLBĚ!!! A generalizuji nanejvýše osobní zkušenosti a prů*ery odhadem asi 1000lidí ročně, 10 metrů knih, sem tam nějaké nedůležité VŠ atd. Což jsem neměla v úmyslu sem nikdy psát >: únor 13, 2008 15:22 Evi dík : skaz za úžasný námět,který nám všem může strašně moc pomoci.A JE důležité o tom mluvit.Opravdu jsem přesvědčená,že toto jsou věci z nějakého důvodu tabu a každý se k nim musíme prorvávat vlastní silou. A najednou vidíme,že je nás spousta.Bohužel je také spousta těch,kteří nejsou a nebudou nikdy schopni pochopit,co je a není v životě důležité,ani poselství z tvého příspěvku. Opravdu děkuji. únor 13, 2008 18:27 bb : skaz docela tvou reakci nechápu - ty píšeš do každé diskuze a vnímáš a považuješ za nutné se vyjadřovat ke všem problémům,z toho mám soudit,že jsi je všechny musela řešit a hlavně vyřešit?Možná si opravdu měla zatím v životě štěstí i s tím ideálním dětstvím,možná jsi opravdu tak dokonalá a můžeš jenom předávat rady a žádný zádrhel tě v životě nepotkal .Ale taky můžeš být jenom jedna z těch osůbek,který dovedou úplně nejlíp radit ostatním a nad svým životem se nehodlají zamýšlet.Nehodlají přiznat,že ne všechno je ideální.Proč taky,že?Tady na Kudlance se většina lidí snaží řešit i svoje vlastní,osobní věci a proto si Evičky nesmírně vážím. únor 13, 2008 18:47 Inko, : bb ano, tak jsem to tvé vyprávění o hře na zrcadla pochopila. U nás funguje Pytel asi podobně, i když teď už jsme dlouho nepytlovali, takže spíš fungoval. U nás doma (u mých rodičů) to bylo trochu jinak, víc se probíraly konkrétní věci, i to pro nás děti byla pomoc, protože jsme byli vychovaní ve větší poslušnosti a úctě, tak ten Pytel byl trochu můstek. V naší rodině to kdysi zavedla teta, mámy švagrová, když se vdala za strejdu, svobodného bezdětného, a on tak vyženil její dva puberťáky a trošku to mezi nimi skřípalo. Strejda neprožil jejich dětství ani neměl mladšího sourozence, tak se neuměl do nich vcítit, měl pocit, že jsou to dva malí cizinci. Tohle pytlování myšlenek, při kterém vyšly na povrch i takové zdánlivé banality, že kvůli jeho akvárkům museli odnést do sklepa autodráhu po otci, což se zdálo jako jedna konkrétní věc, ve skutečnosti to odkrývalo mnohem víc, jim pomohlo. Mámě se to líbilo, navrhla to u nás, kvůli starší sestře, která měla jednu dobu velké problémy a zdálo se, že míří rovnou do pekel, a postupně se to vyvíjelo v takovou rodinnou "černou hodinku", nejraději jsme to hrávali na chalupě v zimě. Ano, máš pravdu, máma říkala, že chtěla pomoct sestře, ale pomohlo to i jí, člověk přitom pozná víc nejen uvažování svých blízkých, ale hlavně sám sebe. U nás (s mými dětmi) to probíhá zase jinak, oni jsou zralejší a sebevědomější než já v jejich věku, taky víc znají a víc se orientují, mají víc jasno v tom, co chtějí a co ne. S našima to bylo víc rodiče a děti, i když už jsem byla na gymplu. S dětmi to probíhá jinak, asi víc jako kamarádi a být u toho moji rodiče, byli by překvapeni, co si moje děti v těch diskuzích "dovolí", pro nás je to už samozřejmost. Pro mě to bylo poprvé s mými dětmi taky hodně zvláštní. Anonymní ani nevím proč, asi tehdy teta kvůli klukům, aby nebyli na rozpacích ze strejdy - ale to se jen domnívám, nikdy jsme to neřešili, vždycky když vytáhneme lístek, poznáme podle stylu a písma kdo to psal, mlčíme, ale ještě se nestalo, že by se autor sám nerozpovídal. Chce to vnitřně se zklidnit, naladit, otevřít vnitřní ucho. únor 13, 2008 20:36 teď jsem se musela smát :) : bb píšu Ince, říkám si, že až to dopíšu, musím stáhnout radiátor, že je tu vedro, a přišel muž zda chci kávu, a povídá: Dneska je tam něco valentýnsky vzrušujícího? že ti tak hoří tváře? ... tak teď jdu číst co mi píše Eva, a Skaz únor 13, 2008 20:42 Evo, : bb no to mě mrzí, že skličující, protože nechci nikoho skličovat, ani tebe, ale na tom, co jsem psala, snad nic špatného nebylo? rozhodně to nebyl úmysl, takhle mi to vyšlo jako vysvětlení - že to, co si řešíme v hluboké dospělosti, jako třeba ty tu věc s maminkou, je logicky živé a nezažité, a nebereme to jako samozřejmost. A naopak, co máme zažité jako samozřejmost od mala, bereme tak i v dospělosti, což ne vždycky je dobře a můžeme narazit právě ve chvíli, kdy se setkáme s někým, kdo má opačnou životní zkušenost. Tak to vidím, ale netvrdím, že to tak je absolutně a nehledej v tom nic osobního proti sobě, prosím tě. únor 13, 2008 20:48 Drahá Skaz, : Eva prosím tě, vždyť já mám z tebe radost, tak mi nemusíš děkovat. Leda bychom si vzájemně porád děkovaly, protože to tak funguje, oboustranně. Jsem se včera v noci, nad tím tvým příběhem úplně rozplakala. Žádným zoufalstvím, ale štěstím, že to tak "pěkně se sebou a mužem vedeš" A nejradši bych tě objala. Už dávno vím, že to není pro všechny, ale mám radost z úplně každého,snažím se vám dávat odvahu, protože to má cenu změnit kdykoliv, dokud je člověk na tomto světě. Lidi touží po lidskosti, ale spousta z nich to považuje jen za slabost. My pořád hledáme složitá řešení typu kosmická raketa a ono je to pravidelně jednoduchý, jak nejprimitivnější trakař. Jen mi tady dělá trochu problém, na netu, že mi chybí zpětná vazba (nemyslím tím ROZHODNĚ uznání mne!!!). To já v osobním kontaktu s těmi lidmi v reálu mám a je to o dost výrazně snazší, pro oba! Tady si chvílemi připadám, když vezmu, že to třeba čte 2000 lidí denně, jako kdybych rozjela "strhující diskusi o malomocenství, lepře" Takže jsem ráda, když se ozvete, neeeee vůbec proto, abych vás soudila. Co jen budu umět,vědět, tak vás podpořím. A nerozumím třeba zatím moc tomu, proč takový skvělý, vtipný a rozumný lidičky, jako (seznam úplně nahodilý) Českymo, Wendy, Alena T., Polárka, Ariana, Vodoměrka, Míša šíša, NČ Krakonoš, strejda,toulavej atd. atd. (koho jsem zapomněla, mi vynadejte ) to navenek považují za neatraktivní??? Ale to může být tím prostředím netu. Co myslíš Daní??? Inko, zítra na tebe myslím, což tě samozřejmě absolutně nevytrhne, ale některá tvá slova bych fakt TESALA!!! Tak se všichni držte! únor 13, 2008 20:55 bb, to fakt je tím netem, já už se chechtám, : Eva jedna o koze, druhá o voze. Já to už dávno považuji za zažité a píšu to jen proto, že ze sebe udělám klidně "odstrašující příklad", jen abych někomu ukázala, že to vždy jde změnit! Dyť jsi tak chytrá holka, TOTO samé někde píšeš: vylepit na lednici, ať si přečte, tak já "vylepuju na Kudlu"! únor 13, 2008 21:11 skaz, : bb máš pravdu, spoustu věcí jsem řešila i vyřešila, a počítám, že spoustu věcí mě ještě čeká, teď mám delší dobu takové klidné období, asi abych nasbírala síly na nějakou další pecku Jinak já jsem neřekla, že jsem měla kompletně ideální dětství, v něčem bylo zcela ideální, v něčem vůbec, ale i to jsem tu už psala. Skaz, pravda je, že pokud jsem problémy měla, tak jsem si je zatím vždycky musela vyřešit já, sama, byť s pomocí mých blízkých, ale to byla vždycky pomoc už konkrétní, v tom, v čem mohli pomoct, každý jinak, ale najít směr, cestu, nakopnout se a sebrat se, jsem se musela sama, protože podněty zvenčí strašně filtruju a nenechám se jen tak vést,navíc jsem dost důkladná a v něčem náročná , takže si to občas stěžuju až zbytečně. Přitom ale podněty jakékoli potřebuju, když mám problémy, tak nasávám jak houba, pak to v sobě zpracuju a rozhodnu se. A to mi pomůže - mít co nejvíc zpětné vazby a podnětů zvenčí, abych se zorientovala a pomohla si. Proto asi se tady k těm vyslovovaným/vypisovaným problémům tolik vyjadřuju, často zdlouhavě a do aleluja diskutuju, protože mám pocit, že tohle může někomu pomoct, a hlavně tomu, kdo nediskutuje, ale jen si to čte, tříbí, rovná, vstřebává, sleduje, nasává...a rozhoduje se. Samozřejmě, že mě to i baví, to je fakt a primární důvod, nebudu předstírat, že píšu jen proto, abych někomu pomohla, mě ty diskuze, leckdy vyhrocené, baví. Mě baví i naživo, a s kým se neznáme dobře, dlouho, tak ho občas taky vytočím, dráždím tím, že jsem schopná debatit do nekonečna a nerozčílit se a ještě se u toho pobavit a smát ale nikdy se neposmívám a nechci nikoho "utřít", což, uznej, leckdy se leckdo směrem ke mně pokusí, Pravda taky je, že kdybych měla potíže, myslím větší, ne konkrétní radu v drobnosti, tak sem asi nebudu psát o radu, myslím, že v těch životních situacích, které se tu tak obvykle probírají, bych si uměla poradit sama s pomocí rodiny - což už neznamená, že bych to zvládla dotáhnout, ale cestu, myslím si, už po těch zkušenostech najít umím. No a z toho soudím, že lidi, kteří sem napíšou, jsou na úplném začátku v tom, jak si poradit, že potřebují, aby se tu o všem vedly dlouhé debaty, radilo se i tisíckrát jinak. únor 13, 2008 21:26 díky, bb, díky, : babi jsem jedna z těch, co to právě čte a málo píše! únor 13, 2008 21:55 Evi já : skaz bych to poděkování napsala každému,kdo by to tady nadhodil,fakticky si myslím,že to stojí za - no,přinejmenším zamyšlení.Prostě jsi pro nás zrovna teď ten hasič ty.Teda pro mne určitě. Jinak si myslím,že ne opravdu každej je ochoten dolovat a hledat řešení,ne každej se odhodlá nést svou kůži na "trh" ,aby pomohl jinejm,protože pro ně to může být právě ta slabost. únor 13, 2008 22:22 bb : skaz myslím,že se pleteš.Lidi co sem píšou nepotřebují dlouhé debaty,potřebují pomoc. Přeji ti ze srdce,abys ty tu pomoc nikdy nepotřebovala.Hlavně v těch situacích o kterých se tady píše. únor 13, 2008 22:51 Evo, : bb dobře odporovat ti nebudu, může to tak být, na mě to prostě působí takhle, a tvoje reakce mi do toho zapadaly, ale nebudu to víc hrotit :-) protože kdybych šla v úvahách dál, tak bych se musela ptát, proč tedy rozkrývat a zpracovávat něco, co nepotřebuješ přímo pro sebe osobně...pak bych se teda dostala zpátky na začátek k tomu, proč jsem "odmítla rozhýbat diskuzi na toto téma" a ke své poznámce o neúčasti na studii...rozumíš? :-) únor 13, 2008 23:12 to skaz: nevím, od kdy víš, : ivanka co lidi, sem píšící, potřebujou? Nikoho se nezastávám, ale mám pocit, že ty víš absolutně všechno! únor 13, 2008 23:13 skaz : bb myslím, že se pletu jen malinko, viz reakce "babi" Ona pomoc leckdy spočívá i v těch dlouhých debatách, právě z těch důvodů, které jsem popsala výše - každý jsme jiný a každému pomůže něco jiného. Jinak pokud jde o konkrétní pomoc v určitých věcech, kdy bylo třeba rychle poradit apod., tak jsem se taky snažila, myslím. Je hezké, že mi přeješ co mi přeješ, ale nevím, jak jsi přišla na to, že jsem pomoc nikdy nepotřebovala:-))) jakože nejsem tak outlocitná a píšu občas trošku tvrdě? víš, třeba zrovna to někoho postrčí...mně taky v určitou důležitou chvíli postrčilo správným směrem pár dobře míněných, avšak tvrdě znějících slov. Naštěstí (pro sebe) jsem si po prvním zalapání dechu rozklíčovala, že ta slova mi nemají ublížit, ačkoli tak na první pohled vypadala, ale pomoct. A pak už jsem si pomohla sama. Soucit, lítost nepomáhají. Pocit, že v tom nejsi sám, že totéž prožil někdo jiný před tebou a zvládl to, uleví a moc, ale nepomůže se sebrat a jít. únor 13, 2008 23:20 bb, : Eva já ti odpovím, ale dneska mám moc práce a ke všemu mám děsivou motolici, od krční páteře, stav, asi, jak při 4 promile (což jen samo odhaduji). Ahoj. únor 14, 2008 08:52 Skaz, : Eva díky moc za pochopení únor 14, 2008 08:58 Ivanko : skaz je mi moc líto,pokud to tak působí,to jsem opravdu nechtěla.Pokud něco opravdu vím úplně přesně,tak to,že nevím všecho. únor 14, 2008 09:06 Evíku, : Míša šíša pro mě je to velice atraktivní téma, všechno tady čtu, ale když bych se k tomu měla sama vyjádřit, tak by to vydalo na slohovou práci. To nelze opsat pár větama, aspoň z mého pohledu. Jenom když jsi zmínila to srovnávání dětí s ostatními - no, to jsi trefila hřebíček na hlavičku, to je fakt ošidná záležitost. K tomu bych mohla napsat přímo román No a máš pravdu, tohle srovnávání dítěti děsně ubližuje a může ho svým způsobem poznamenat na celý život. únor 14, 2008 09:24 bb, : Míša šíša moc se mi líbilo to tvé vyprávění o dědečkovi, jeho knížkách a domácím vínu. Jak jsi to popsala, má to ohromný půvab únor 14, 2008 09:26 ... : bb dík únor 14, 2008 13:13 Evi, : Ariana mně to téma Naše dětičky připadá velmi zajímavé, ale zatím si tu jen pasivně čtu. Jednak už mám dětičko odrostlé, takže s ničím aktuálním do mlejna přispět nemohu, a jednak mě při čtení první části napadlo, co už tady někdo pak napsal, že bych se vlastně měla zamyslet sama nad sebou, v čem jsem vlastně originální, jedinečná atd. A protože se momentálně nacházím ve stavu značně připomínajícím pracovní vyhoření a po dlouhé době mě skolila viróza, z které se docela obtížně dostávám, tak momentálně bojuji spíš s velkou únovou, pocity marnosti a zbytečnosti. Já se z toho zase vyhrabu, ale bude to chvíli trvat. Dneska jsem šla jen odevzdat daňové přiznání a cestou jsem zápasila s takovými motolicemi, že jsem byla ráda, že jsem došla domů. Tak to jsem Ti jen chtěla napsat, že v tom nejsi sama. Já se zas určitě do diskusí ráda přidám, zvlášť k tak podnětným, jako jsou od Tebe. únor 14, 2008 19:26 Když se narodíme, : Eva téměř úplně všichni toužíme po dobru. Všimli jste si toho u svých dětí, když byla třeba ještě batolata? Nebo, pamatujete si na to sami? A vždy, když se později v životě cítíme moc unavení, smutní, zoufalí, vyhořelí, nemocní, nepotřební, nepochopení, beze smyslu, bývá za těmito stavy dlouhodobě moc hledaná, ale nenalézaná potřeba vidět na tomto světě dobro, harmonii, řád. Toužíme po nich doslova celý život. A nemáme to nikdo rozhodně lehké! To, co tady popisuji pro naše děti, na to jsme zřejmě měli právo všichni. A dnes je už úplně jedno, proč a kdo se proti tomu „provinil“, protože to skutečně udělal většinou z lásky a jen proto, že jinak nevěděl. Ale my bychom to už teď vědět o sobě mohli a měli. Už to dávno bylo poznáno, utříděno, ověřeno a platí! Měli nás to naučit asi dříve, protože by se nám lépe žilo. Všechno má asi svůj čas, to já jen tuším. Ale pokud někdo slyšíte, tak si to, prosím, raději snad do hlavy nějak uložte. Zvažte to. Třeba i proto, že jsem včera hluboko do noci mluvila s mámou a tátou, jejichž syn odešel dobrovolně, ve 28 letech, z tohoto světa. Nezažila jsem poprvé a je to extrém. Vypadá to sice až neskutečně, ale možná, že potřeboval „jen také vědět“, že, jsme-li toho směrem k druhým sami schopní: jsme opravdu jedinečné bytosti, originály, které mají být, bez výhrad, milovány, má se k nim přistupovat s úctou. Když jsme, na čas, bezmocní, má nám být poskytnuta péče a ochrana, která znamená mnohem více, než jídlo, značkové šaty a peníze. Nemá nás kdo, proč a s kým srovnávat, máme právo na své sny, přání, naděje a cesty, při jejichž hledání potřebujeme někoho blízkého, k časté a trpělivé diskusi, pochvale a podpoře. A celý život bychom měli slyšet, že nás má někdo rád. A věk je úplně nepodstatný! únor 15, 2008 07:10 Evi, : Ariana díky. únor 15, 2008 09:46 to je moc krásný a pravdivý Evi, : Inka škoda, jen, že se občas necháme vyrušit jinými věcmi a nepodstatnými podněty, které nás od této pravdy odvedou někam daleko, kde jen stěží identifikujeme kam se vrátit a co nás šťastnými vlastně vůbec dělá. A přitom to je tak jednoduché. únor 15, 2008 11:48 Díky, však rádo se stalo:-(:-(:-( : Eva Inko, aby nás nic "nevyrušovalo", to bychom museli žít v nějaké odlehlém horském klášteře, nebo, jako poustevníci v jeskyni Tak musíme se starat i o to tělo, materiální, takže s placením hypoték a složenek nám to tedy rozhodně nepomůže Mně jen vadí, že nás o člověku učí jen anatomii, fyziologii a o psychické stránce člověka doslova ani Ň! To pak doma kutíme, jak vzteklí Přeji Vám krásný zbytek víkendu! únor 16, 2008 15:45 Evi, : Ceskymo ale neboj, nejni to o lepre - ctu to tu, ctu, a pritom si tak premejslim nad vsema tema chybama, ktery udelala moje mama a pak ja... Tak to vidis, zase jsi me donutila k premysleni, dekuju! Moje mama byla dost priserna matka (zato skvela osobnost, ja vim, je to paradox, ale je to tak), ja byla snad jeste horsi, tak aspon ji nemam co vycitat, a presto jsem to prezila ja i potom pozdeji muj syn. Kupodivu ani jeden z nas neni ani psychopat, ani sociopat, ani zadnej jinej -pat. A mas pravdu, ze by se aspon neco z rodicovstvi a psychologie melo povinne ucit, aspon tolik, abysme pak trosku rozumneli sami sobe, svym partnerum i detem... Je, jenom kdyz si vzpomenu na vsechny ty pru*ery, co jsem jako dcera (a pozdeji i matka) navodila! Zkratka bylo by to na roman... ale stejne diky za tenhle namet, Evi!!! únor 17, 2008 06:56 Milé Českymo, tak ráda Tě čtu! : Eva Hlavně to, prosím, neber, jako nějakou zdrcující analýzu chyb, ty fakt děláme všichni a poslední, co bych chtěla je, vás tu středověce mučánkovat! Výrazné osobnosti jsou zase požehnáním pro potomky v tom, že jim "dovolí" a poskytnou vzor být sami též výraznými osobnostmi A to bývá fakt terno! Jinak, tak jako se lišíme v míře nadání třeba pro hudební kompozici, nebo pro jadernou fyziku, podobnou měrou máme rozdíly i v nadání býti dobrými rodiči. Jenom jsou pro dítě některá období pro jeho další život naprosto záludně rozhodující, a když o tom nevíme, tak kutíme jen na koleně a potom si neumíme vysvětlit následky. "Patů" je málo, těmi se ani není třeba na Kudlance zabývat. únor 18, 2008 08:27 Evi, neboj, : Ceskymo nijak nemučánkuješ, aspoň tedy mě ne.... spíš to byl dobrej námět k zamyšlení. Díky za něj! Hele, zkusila jsem psát s diakritikou, tak uvidíme, jak to vyjde. únor 19, 2008 17:20 Českymo, i ta diakritika skvělá : Eva únor 19, 2008 21:38

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment