Je to tři roky, kdy jsem se v tuto roční dobu „těšila". Coby zkušená matka jsem tak akorát s mírným přestihem prala, žehlila, čančala a kochala se. Prostě chystala jsem výbavičku pro naši poslední princezničku... Po třech letech po naší Gabčulce jsem si vše zopakovala. Umyla a vyprala jsem kočárek, nažehlila nebesa a peřinky do postýlky, načančala košík na miminko, každou chvilku jsem se probírala maličkými oblečky a vzdychala jsem nad tou nádherou.

Slečínka je ve skutečnosti dvanáctiletá holka, ještě ani ryba ani rak, i když se začíná pomalu vybarvovat. Je to s ní docela fajn. Je rozumná, poslušná, dobře se učí a dá se s ní i domluvit, pokud tedy ovšem není ve společnosti oněch dvou chlápků, což jsou ve skutečnosti její mladší bratři.

Nedávno si jedna moje známá stěžovala na toho svého: „Ti chlapi jsou fakt úplně na ho*no, dyk von toho malýho ani na chvíli není schopnej uhlídat. Šel s ním jenom na procházku, a co myslíš, za hodinu byli zpátky, že se mu kluk vymáchal v potoce. A v těch novejch  botách!"

Život jde dál a má pokračování ... Milé kudlanky a kudlánci, chtěla bych se s vámi podělit o krásný zážitek. O první narozeniny mého vnoučka. Abych to přiblížila, jeho táta, můj syn, na začátku loňského roku náhle zemřel. Právě čekali s přítelkyní miminko. Nebudu popisovat  všechny ty těžkosti, než nakonec u soudu určili, že můj syn je jeho otec.

Tak už je mi pět. Říkám to všude a všem, abychom měli jasno, že už nejsem žádné pískle, ale pořádný chlap. Chodím do školky. Měl jsem už vši i neštovice a jsem zvědav, co mě čeká dále. Umím jezdit na kole, lyžovat a rád si při tom zpívám.