Teď to čteme i slyšíme denně: "Nenechte se ovlivnit dezinformačními médii!" Tak fajn. Já občas pochybuju, když se nemůžu přesvědčit na vlastní voko a ucho. Pokud se přesvědčit můžu, už nepochybuju. Když důvěřivě kousnu do ředkvičky s červem, spolknu půlku červa, pak už rovnou vyhodim celej svazek, spolu i s obsahem žaludku. Neprověřuju, jestli další ředkve jsou dobrý. Žaludek by mi to ani nedovolil.

Co když přijde blackout? Tedy několikadenní výpadek elektřiny – může nastat celkem snadno a skepticky uvažující jedinci tvrdí, že k němu dříve či později dojde zcela jistě. Co s tím? Asi jste slyšeli o hnutí prepperů, kteří se metodicky připravují na konec civilizace, nebo dokonce sami mezi preppery patříte. To já ani ne, protože bez civilizace bych beztak nepřežila (například nemám štítnou žlázu a jsem závislá na jejím syntetickém hormonu), a ani bych přežít nechtěla - mám na mysli situace, kdy by došlo na zbraně a násilí.

Je zvláštní sledovat, jakým způsobem válka na Ukrajině vyostřila některé názorové zlomy ve společnosti. Na jednu stranu mám pocit, že většina společnosti našla ve snaze pomoci Ukrajincům společnou vlnu, souznění a euforii, jakou jsme prožívali naposled tak napřelomu 1989-1990. Ale pak je také zajímavé vidět, jak se určitý díl lidí zabarikádoval v pozici „Nic nám do toho není, a pro nás taky nikdo prstem nehne“. A tak si dovolim to komentovat.

V souvislosti s Ruskem a jeho budoucností trvale narážím na tři velké omyly: Za prvé: Rusko nemůže prohrát. Rusko musí získat aspoň malý pocit vítězství, aby ho domácí propaganda mohla zpracovat v heroický mýtus. Dopřejme jim ho? To tedy ne. Rusko naopak musí zažít porážku. Obrovskou, tragickou, epickou a trapnou. Větší než v rusko-japonské válce. Ruský režim musí po válce před národem stanout v neomluvitelné situaci. Musí zhavarovat a padnout na úplné dno.

Nevím, jak vy, ale snad odmala jsem do ordinace jakéhokoliv lékaře vstupovala s trochou hrůzy. A velkou úctou. Jo, vždyť měl v rukou můj život! Jenže ne vždy si to ten pán zasloužil, taky jsem párkrát zažila i to, co nebylo zrovna košer. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla, a vůbec se nedivím, že mnoho těch, které měly nějaký nepříjemný zážitek "s bílým pláštěm" - nemyslím týkající se nějakého zdravotního problému - že o tom mlčely a nejspíš i navždy mlčet budou...

Naše krásné moravské Brno je druhé ve spotřebě pervitinu. Evropské monitorovací středisko pro drogy a drogovou závislost totiž analyzovalo odpadní vody ve zhruba 80 městech 25 evropských zemí. Brněnské odpadní vody ve městě obsahují druhé největší množství drogy. Více naměřili jen v Ostravě. Česká města zároveň s pervitinem vévodila žebříčku srovnávající ostatní města Evropy… V případě pervitinu obsadila česká města dokonce prvních pět příček za rok 2021.

Už zhruba dva miliony lidí opustily Ukrajinu, z toho více než polovina zamířila do Polska. Asi hodně z vás četlo (buď přeposlané od známých či přímo na facebooku) zážitek jednoho chlápka z Brna, který se rozhodl pro nezištnou pomoc a jel svým autem pro dvě matky z Kijeva, které už byly s dětmi v Polsku, aby je odtamtud převezl do Čech.  Na svém facebooku píše: „Byl jsem kamarádem kamaráda požádán, jestli bych dovezl dvě rodiny ze Zamošće do Varnsdorfu. Má podmínka byla, abychom věděli, o koho jde, měli kontakt a bylo zařízené ubytování. Vše bylo, tak jsem jel.“