Tak jsem vám se dnes poránu neskutečně rozzuřila. Ovšem, obávám se, že jediný dopad to bude mít pouze na moji nervovou soustavu. O co jde? Šla jsem ráno k autu. Na chodníku strom, pod stromem pes jak tele, napucovaná panička, pejsek kaká. Jak tak nastupuju, sleduju, jak dáma čeká, až zvíře své dílo dokoná,  z kapsy jí vykukuje psí pytlík. Říkám si spokojeně - fajn - tak to má být. Ale:

Když jdete do supermarketu pro „něco k jídlu“, zajímáte se, odkud kupované zboží je? Jestli budete jíst řízky z českého nebo dejme tomu rakouského čuníka, případně kde se bejček, co z něj budete mít zítra ptáčky, za života vyskytoval? Jestli kuřata měla svou rodnou halu velkochovu v českých luzích a hájích či někde u sousedů?

Už jako malá jsem si říkala: „Proč člověk všechno, co přijme, nemůže beze zbytku spotřebovat? Proč musíme mít ty odporné „vylučovací“ otvory? A proč vůbec se takové ty odpornosti dějou?“ Jít na WC za běžnou potřebou, nedej bože vypouštět obsah žaludku jiným otvorem, než běžným, to všechno se mi eklovalo.

V útlém věku devatenácti let jsem měla nadváhu asi dvacet kilo. Jako absolvent hotelovky jsem se nedostala na vysokou ekonomickou, protože přijímačky z matiky byly nad moje chápání. Tak zatím do tzv. nuláku a vařit v menze. To ovšem už bylo pro mojí linii příliš.... Mám maturitní fotku, kde vypadám jako svoje vlastní matka (promiň mami, ale tenkrát jsi fakt vypadala líp než já).

Tohle dilema, týkající se života v páru, ať formou manželství nebo „na psí knížku“, je tématem mnoha mediálních diskuzí i důvodem bezesných nocí (pokud se nějakého řešení snaží dobrat ti, kterých se to přímo týká). Roztomile to řeší jeden archaický vtip: „No“, odpovídá jedna dívka druhé, „asi jsem s ním šla z lásky, vždyť co si dnes za pětikilo koupíš…“

Je tak nějak divně. Asi je to tou teplou zimou a krásným jarem. Loni jaro nebylo vůbec, zima byla do půlky května a pak hned přišlo léto.Letos je tomu jinak, zima byla teplá, sněžilo dva dny za celou zimu, což jako každý rok vyřadilo národní hospodářství z provozu...i při tom fofru, aby ten sníh vůbec stihli,

Už samotné slovo zní velice smutně. Navozuje pocit "ztráty". Nicméně není to ztráta ledajaká, ztrácíme něco možná nesmírně cenného, kus svého života s někým, koho nebudeme mít možnost nikdy poznat. Byla by to půvabná a milá dívenka? Nebo nepříjemná potížistka? Inteligentní student nebo obtížný příživník?