Dneska mám zas jeden z mála dnů "D". Podařilo se mi získat respektive umluvit jednoho zedníka, který mi přišel něco domů opravit. Konečně jsem se dočkala... A tak jsem na dnešek moc nespala, neb jsem polovinu bytu "zaigelitovávala", abych zamezila největším škodám a všudypřítomnému prachu trochu ztížila přístupovou cestu...

Amerika si hraje svou každoroční hru - škatule, škatule, hejbejte se - všichni poctivě jedou či letí (tam se pěšky moc nechodí, pouze vystupuje z auta či letadla), aby zvládli potěšit své blízké či známé. Však to znáte z většiny seriálů či filmů: udatný rozvedený detektiv se ranním rozjímáním svěřuje nad zastaralým včerejším kafem své sexy spolupracovnici:

Potkám známého, statný to pětapadesátník a jaksi rozladěn. Mu říkám, co je? Měl jsem fakt bejt ticho, vrhnul se na mě a vrba dědek musela poslouchat. Před lety se rozvedl, to se stává, vychovali děti a nic. S bejvalou manželkou udržuje velmi solidní vztahy, kupka vnoučat jednou u ní a po druhé u něj, občas oba zaskočí na kafíčko si pokecat, dokonce i společná dovolená.

Ženský jsou fakticky skvělá věc, ovšem když se na tebe nasrdínkuje ta tvoje, no jak to stvoření jenom slušně nazvat, tak to nejni vopravdu, ale vopravdu žádná sranda. V poslední týden krásného a opravdu teplého září dorazil jeden maník z vedlejšího okresu, vysoce vzdělaný a erudovaný, m.j. také politik krajského formátu a ukuli jsme oba spolu jakýsi malinký obchod.

Skupina HUUN-HUUR-TU, což znamená v tuvštině Sluneční vrtule, jsou čtyři mladí muži, pocházející z daleké Sibiře. Od svého založení v roce 1993 zažila skupina raketový vzestup a proslavila svoji domovinu po celém světě. Pravidelně byli nominováni na cenu World music awards a v roce 2004 byli ve stejné soutěži i oceněni.  

Nerad kutím. Nemám na to nářadí, neumím to a nebaví mě to. Stiva to o mně ví a v zájmu domácí pohody snáší mnohé nedodělky, vylévá kbelíky vody, místo aby mě dokopala k opravě odpadu, případně ukutí sama co zvládne. Tu a tam se však zdravě nakrknu a za neustálého úpěnlivého kverulování se do něčeho přece jen pustím.

Je to se mnou opravdu zlé, kamarádi - alespoň podle nejčerstvějších zážitků, které vám tu vypíšu. Začínám mít dokonce dojem, že jsem zralá na žalář a že by se se mnou slušní lidé možná raděj ani neměli bavit, protože toho kontaktu je na můj vkus už skutečně moc. Poslední týdny jsem dokonce neustále v kontaktu v policií.

Co jsem si vždycky přála: vystudovat vysokou školu, potkat milého, přitažlivého, věrného manžela, mít dvě až tři děti, zajímavou práci. Sice to není až tak vše prosvícené úspěchem, ale více méně - až na pár škrábanců na kráse - tohle vše mám. Tedy mám: vystudovanou školu, dvě děti, práci a manžela.