Že se ráda dívám na detektivky, o mně víte. Mám ráda takové ty "pohádkové", kdy se něco stane, pak je vyšetřování a závěrem je zloduch odveden v poutech. Co nemám ráda, jsou ty s putýnkama krve, nebo kde se prezentují detaily mrtvol až do mrtě. Prostě preferuju  vraždění s vkusem. :-))). V současný době jsem se dala navíc na filmy a seriály, které jsou hodně točené dronem - ráda se dívám na tamější krajinu, bydlení, styl života, pozoruju, jak se jednotlivá místečka na naší planetě od sebe liší. Teď jsem objevila něco, co splňuje obé - bezva detektivka i "projížďka krásnou zemí".

Jo, je to o dost lepší. Když já jsem taková skuhra, kňučna a bolestín... fakt mi bylo hodně moc ouvej. Pan primář mi jen potvrdil to, co už říkal minule, tedy že když baba jednou chytne tyhlenc bakterie, které se rozlezou v čůracím aparátu, tak má smůlu, protože se vždycky nějaká ta malinká mrcha někde schová, tajně uhnízdí, aby využila případné indispozice a začala se znovu bujně rozmnožovat... A navíc jsou někdy i rezistentní vůči antibiotikům. Od toho nejhoršího mne vlastně uchránil ten můj "Alkajda".

V loňském roce jsem absolvovala 5x ERCP plus operaci žlučníku, která měla být původně laparoskopická, ale protože během operace zjistili, že je zde zánět, tak proběhla klasicky. Tedy: otevřeli si mě jako sardinky. Popsanými úkony jsem získala nárok na lázně. Teoreticky. Protože není jednoduché získat doporučení, zejména když mne ošetřovali ve třech různých nemocnicích a i v té naší pokaždé jiný doktor. Nešla jsem na zákroky na základě výsledků vyšetření z ambulance, ale vždy přes pohotovost a akutní potíže.

Česká umělkyně, videoartistka, performerka, kurátorka a výtvarná pedagožka, jejíž performance se pohybují na pomezí pornografie, prezentuje pouze svoji vizi, jíž je nahé tělo nedílnou a základní součástí. Uspokojuje svou uměleckou potřebu a naplňuje umělecký záměr, do nějž se přihlížející nemusejí, ale mohou různým způsobem zapojit. Kateřina Olivová je vedoucí ateliéru Nových médií 2 na Akademii výtvarných umění v Prazea; jako kostým užívá nahotu a doporučuje každý den hýčkat a objevovat krásu našich těl.

Příběhů o emigraci jsem vyslechl mnoho. Povím vám dnes jeden za všechny, který mi u večerního ohně osobně vyprávěl jeden chlápek, který měl přezdívku Kvakin. On a dva slovenští chlapci se tehdy prostříhali úspěšně hraničním plotem, a tohle zdolání státní hranice do západního Německa se okamžitě rozhodli oslavit. Láhev slivovice kolovala a dokonce si i zazpívali. Po krátké době k nim přijel džíp a rozjaření hoši byli překvapeni, že posádka mluví česky.

Tak chalupu nebo chatu jsme v blízké rodině nikdy neměli, jen jednou nám vzdálený strýc zapůjčil svou chatu u Vranovské přehrady; jinak jsem jako děcko nechatařila, ani nekempovala. Moje prázdniny na základce spočívaly v pobytu u babičky nebo jiných příbuzných na vesnici. A prázdniny středoškolské či vysokoškolské? Ty byly naplněny jednak povinnou praxí, jednak mojí brigádou, abych si vydělala na parádu.