KAM SMÍ VAŠI PSI? - Teď tedy není moje úvaha o tom, zda smí do bytu, na gauč či do postele, jen mne při dnešní ranní procházce napadlo, že není úplně samozřejmé brát s sebou „na nehty“ také pejska. Ona mě ta moje čuba čubovatá tedy tam jen doprovází, drápky jí negelujeme. Já chodím pravidelně, protože moje nehty bez tohoto vyztužení jsou jinak olámané až do živého, takže už jsme s nehtařkou dobré známé. Chodím už na sedmou ráno a pěšky je to 35-40 minut. Kdybych nejdřív vyvenčila Lunu kolem domu a pak sjela do města autobusem, vyjde to časově skoro stejně.

Kámoši moji milovaní, fakt se tu chlámu a je mi hned o tisíc procent líp. Četla jsem si totiž všechny ty komentáře k článku SVATÝ VÁCLAVE, ZABRAŇ TŘETÍ SVĚTOVÝ. Jo, musím se přiznat, že k počítadlu jsem zasedla až pozdě večer v neděli, protože jsem stíhaná těmi nejrůznějšími myslitelnými průsery... A co je nejhorší - nejsou moje, ale dějou se mým drahým. Dětem, vnoučatům. Pokud jste zaregistrovali, že moje ratolest ženského rodu žije na Floridě, tak jste možná i během těchto dnů zaslechli, že tam bylo "poněkud mizerné počasí".

KONEČNĚ SMÍM NA JÍZDÁRNU!   Život s námi často strká sem a tam. U mě to bylo poprvé nástupem na střední školu v Chebu. Původně jsem chtěla studovat gympl, ale nedostala jsem od ředitele naší ZDŠ doporučení, protože otec kdysi vystoupil z KSČ. Když jsem tedy jako alternativu navrhla zemědělku, tak se ředitel usmál a plán schválil. Asi si říkal, že ke hnoji se budu se svým kádrovým profilem dobře hodit.

Už od sobotního rána se mě zmocnila slavnostní nálada: "Já se těším na volení. Půjdu čistý, oholený. S hlavou vzhůru, ne však vzpurně, přistoupím k volební urně ..." Mám to teď trochu z ruky, pořád mám ještě přihlášený bydliště na Žižkově, a tak jsem vyrazil sraním kurvopěním a jako pokaždý jsem byl u "svý" urny hned první, dokonce ani nikdo za mnou. Což bylo fajn, popovídal jsem si v klidu s třema komisařkama, pak jsem byl napomenutej, že při zaškrtávání nejsem za plentou.

NO - NEBERTE TO ...  Snížíme poplatky za elektřinu! Prosadíme levnější odpadky za popelnice! Prosadíme pořádek! Čisté a bezpečné ulice! Zeleň místo betonu! Konec developerů! Zavedeme kluby pro seniory! Opravíme všechny chodníky! Usilujeme o právní stát! O odstranění zbytečné byrokracie! Zpřísníme tresty za korupci u veřejných činitelů! Prosadíme rozvíjení zahrádkářských osad! Metro zdarma! Parkování lehce a kdekoliv! Zvýšíme kapacitu základních a mateřských škol! Zajistíme dostatek praktických lékařů!

Slíbila jsem pokračování Mikinovy cesty do inuitské vesničky Tuktoyaktuk na břehu Severního ledového oceánu. Pokračování se trošku opozdilo, ne jeho vinou. Kudlanka se "trošku zasekla" a nějak moc nefungovala. Tedy, ne náš časopis, ale sama pachatelka... Měla jsem zase problémy se svou praktickou lékařkou. Ale - to vám napíšu jinde - teď už spolu pojedeme do toho dalekého místa našeho světa -  k Inuitům. Mj. dívala jsem se na tamější počasí - a kupodivu, dnes (v neděli) je tam stejně "teplo jako u nás..."

Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý. Bydleli jsme vedle sebe na malé vesnici, s Lenkou jsme se znali od dětství a naše kamarádství zvolna přerůstalo ve vztah. Všichni tak nějak předpokládali, že patříme k sobě, jednou se vezmeme, založíme rodinu a naše dvě domácnosti se, obrazně řečeno, spojí v jednu.