V sobotu jsem si už od rána myslela, že takhle mizerně je člověku těsně před smrtí. Ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v neděli... Kejchání, krkobol, hlavybol, oči, uši, všecičko bolavý, a co teprve kloubečky, kostičky... Všechny se mrchy rozbolely. Ovšem v tomhle stavu stejně musím ráno i večer vstát, aby se mohl můj chlupatej kámoš vyčůrat.  A v neděli? To jsem si myslela, že jsem přímo v pekle, je konec, šmytec.

Už je to tady! Já chci jít do blázince! Slyším teď každou chvíli hlášku v rádiu. Čeká nás Advent, čas rozjímání, klidu a očekávání nejradostnějšího svátku, kdy se lidé obdarovávají a užívají si štěstí lidské pospolitosti. Tak by to mělo být a tak si to ještě pamatuji.  Nějak se nám to ale zvrhlo; vzpomínám, jak ještě někdy v padesátých letech jsem stála frontu ve Vinohradské tržnici na dvě kila jonatánů, které byly jenom na Vánoce.

Praha je historické město a jako takové se k ní váže mnoho pověstí. Odedávna byla spojována s přívlastky, jako Praha magická, tajemná, kouzelná a někdy i strašidelně nebezpečná. Tajemnou atmosféru Prahy jste ještě před několika desítkami let mohli běžně najít na Starém Městě, kde staletá historie zanechala své stopy. Dnes za bílého dne se genius loci vytratilo, staré domy jsou necitelně opraveny a pomalovány a uličkami se valí masy řvoucích turistů.