Zas uběhl týden. Už čtvrtý, co jsem doma, a jen pravidelně kontroluji zásoby v ledničce. Pro jistotu v hodinových intervalech, aby se nezkazily. Při náhodném pohledu do imitace mého barokního zrcadla, se mi zatajil dech. Musela jsem nelibě zkonstatovat, že nápadně připomínám Titanic v dobách své největší slávy. Spousta kytu a vstup do podpalubí je z bezpečnostních důvodů zakázán.

Probudila jsem se v půl dvanácté s vlkodavem v posteli a v hlavě mi řádila ostrá bolest. Žaludek na vodě, boty a šaty po celém bytě. V hlavě mi kromě bolesti vrtal intenzivní pocit, že toho člověka musím nutně alespoň jednou vidět a zároveň stejně intenzivní přesvědčení, že se mi bude vyhýbat.

Chtěla bych vás trochu rozptýlit, psát o něčem jiném, než o tom všudypřítomném strachu. Dnes ráno, když jsem z procházky sepesem mířila domů na kafe, jsem se zastavila na dvoumetrovej pokec. Kousek před domem, s jednou sousedkou. Na trávníku hned před okny je na pařezu po košaté jeřabině postaven zatím prázdný velký květináč. A vzpomněla jsem si, proč ten nádhernej strom uhynul.

Následující text mi přišel mejlem jako spousta další "internetové poezie". Většinou takové věci mažu a dál nerozesílám, ale tuhletu lahůdku jsem si nemohla nechat pro sebe. Vzpomněla jsem si na svou babičku, která mě vyškolila stejným způsobem, jako je uvedeno v článku. A, milé dámy, jistě se něco podobného stalo každé z vás, a dokonce bych si dovolila říct, že ne jen jednou...

Protože česká televize - myslím tím všechny programy v češtině - se už moc sledovat nedají, protože mi z koronaviru už solidně hrabe, nahrávám si všechny možný detektivky, dokumenty, vaření, atd., a to si pak "dle libosti" pouštím. Hraju s sebou takovou hru: teď dám mejt nádobí a vytřu podlahu v kuchyni, a pak si pustím další půlhodinku... Zatím to docela obstojně fungovalo, jsem na tohle zvyklá už docela dlouhou dobu, protože jinak nad sebou žádnou knůtu nemám. A já jsem, prosím, velmistr prokrastinace!

Ne, nebojte, žádný virus na mě aktuálně nezaútočil. Tahle historka je z doby, kdy mi bylo necelých třiatřicet a je důkazem toho, že neštěstí nechodí po horách, ale i občas po lidech a většinou jde víc událostí ruku v ruce, aby to ten človíček neměl až tak jednoduché. Roku 2012, pamatujete si, jak tenkrát byla tak trochu krize, tak trochu podniky propouštěly, tak trochu hodně lidí panikařilo? Pracovala jsem tenkrát jinde než dnes, a už jsem se tu zmínila, že jsme tehdy převychovali našeho šéfa.

Ovšem on neslavil narozeniny, ale narozeniny slavili Chucka Norrise. Ano, 10. března mu bylo úžasných osmdesát... Mezi hollywoodskými kolegy patří tento představitel tvrdých chlapíků, kterého čeští diváci znají hlavně jako nesmlouvavého muže zákona ze seriálu Walker Texas Ranger, mezi hvězdy. A právě tento seriál, natáčený v letech 1993 až 2001 – byl příčinou, která vyvolala záplavu vtipů na téma jeho smyšlené dokonalosti.