Minulý týden jsem si prožívala jednu sra*ku za druhou. Bylo toho požehnaně, ale už nějaký ten pátek se řídím heslem „Co tě nezabije, to tě posílí“. I když mi v první chvíli málem vystřelí mozek z hlavy, snažím se nejprve uklidnit a poté věci řešit. Ovšem to, co jsem si prožila s dcerou Markétkou, to všechno doposud nepříjemné a špatné, přebilo. Na první čtvrt hodiny jsem byla přesvědčená, že už není, že ji někdo přepadl, unesl a něco hrozného jí udělal. Nebyla totiž v určité době na určitém místě a nebrala mi mobil.

Známé přísloví tvrdí, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Zástupy schizofreniků by mohly protestovat, že na to, abyste byli člověkem vícekrát, není znalost cizích jazyků nezbytnou podmínkou, ovšem držme se protentokrát moudrosti našich předků. Umět nějaký cizí jazyk jsem chtěl odjakživa. Naposledy, už před mnoha lety, jsem se rozhodl osvojit si jazyk Leonarda da Vinciho a Federica Felliniho a vrhnul se proto do studia francouzštiny. Přiznám se, že mi to moc nešlo. Naučil jsem se rozlišovat slova „merci“ a „merde“ (to první je slušné a míň se používá) a už v první lekci narazil na jediné francouzské slovo, které si pamatuju dodnes: „le coupable“ („viník“).

Dneska si přečtěte překrásnou vzpomínku na zimu, jak ji prožívala malá DEERES. Až se mi zamlžily oči, když jsem to četla, protože jsem si vzpomněla, jak hodně podobné jsem podzim a konec roku měla i já, a vlastně i hodně z vás. Ono se tu totiž dlouhá léta téměř vůbec neměnilo. Dnešní shon, masírování reklamami už od konce léta, půjčky na dárky a staré pohádky v televizi, to vůbec nepřipomíná tehdejší atmosféru. Ale tradice a vánoční zvyky se za dlouhé desítky let prakticky nezměnily.

Lidi, to snad není možný! Spáchala jsem dobrý skutek zcela proti své vůli... Představte si typický pražský panelák, dvanáct pater, čtyřiadvacet králičích doupat o rozloze 60 m2, v každém jedna rodina, společné schodiště, výtah s nosností pěti panáčků, nástěnka s domovním řádem, na které je puberťáckou rukou dopsáno „domovník řádí. Doneslo se ke mně, že obyvatelé nedaleké vilové čtvrti nám říkají termiti. Buržousti jedni...

Jo, a to že moooc! Až mne trochu dojalo, co lidi si vzpomnělo, že tenhle den si musím (hahahaha) připomenout, jak moc už jsem vetchá... Ale  ne, vetchá je špatný slovo, protože jako vetchou stařenku si představuju takový věchýtek, maximálně 160 cm do výšky a na váhu tak něco mezi padesáti až šedesáti kily. Takže já, se svými 174 cm (o váze taktně pomlčím) rozhodně nejsem vetchá... A taky musím zpětně děkovat rodičům, že mi věnovali super geny, protože se po té fyzické stránce cítím tak o polovinu mladší. 

Zase to zdražej. Pro jistotu všechno. Lidi je nutno exemplárně vytrestat za nehoráznost, že nevolili "demokratický" strany, ale dovolili si to hodit největšímu ohrožení demokracie, tedy Babišovi. On si ten Babiš dovolil lidem na platech přidávat, současně snižovat daně, tak to teda ne! "Nechtěli jste nás - demokraty, vykopali jste nás dveřma, tak jsme k vám pěkně po demokraticku vlezli pěti oknama i s dozimetrem a tady máte přes dršťku! To, co vám Babiš nedemokraticky přidal, to si teď od vás zase po demokraticku vezmem."