Můj švagr koncem loňského listopadu oslavil osmdesátku, tak jsem mu volala, abych blahopřála k tak pěknému věku. Jenže on spustil takové ty pohřební řeči, že už stříhá poslední centimetry na pomyslném metru a jestli ho chci ještě někdy živého vidět, tak ať za ním a jeho družkou přijedu na chalupu. Že Květa, vdova se kterou žije po smrti mé sestry, je ještě o nějaký ten pátek starší a i ona se prý na mne těší..

Za tu první hrůzu vlastně mohl můj muž. To on měl ve zvyku si dávat malého panáčka, občas, někdy ani ne plného, během dne. Dokonce si pořídil krásnou sadu speciálních skleniček, které se pak povalovaly různě po bytě. Nebo jsem za to mohla já, když jsem nalévala čaj své sladké holčičce do malých skleniček? Ne, do těch panákových ne, ale měli jsme doma malé malované skleničky, jen o něco větší.

Bylo to jednoho silvestrovského večera, kdy značně ovíněná jsem studovala mapu světa a přemýšlela, kde jsem ještě nebyla. Opilá single ženská a kreditka s vysokým limitem se pak stává docela nebezpečnou kombinací. S 1,5 promilemi v krvi jsem studovala nabídku německých a švýcarských cestovek a můj mozek, stejně jako horkokrevné srdce, toužily po teplé destinaci se spoustou slunce, kde si člověk po náročném pracovním roku opravdu odpočine. Ačkoliv jsem některé nabídky vinou alkoholového opojení viděla dvakrát, pořád ve mně vyhrávala šetřivá nátura, a tak jsem se rozhodla pro last minute na Jamajku za 700 EUR s polopenzí na 10 dní.

Bylo to tři roky, kdy jsem se v tuto roční dobu „těšila“. Coby zkušená matka jsem tak akorát s mírným předstihem prala, žehlila, čančala a kochala se. Prostě chystala jsem výbavičku pro naši poslední princezničku. Ano, po třech letech po naší Gabčulce jsem si vše zopakovala. Umyla a vyprala kočárek, nažehlila nebesa a peřinky do postýlky, načapala košík na miminko, každou chvilku jsem se probírala maličkými oblečky a vzdychala nad tou nádherou.

Občas jsem donucena si uklidit došlou poštu. Dostávám denně haldu e-mailů a někdy se k tomu nedostanu i víc dnů. Čtu hlavně jen ty od přátel, nebo od úřadů. A tak jsem se dnes probírala došlou poštou, narazila na neodevřený dopis od Alenky-Polárky… Přílohou byla nádherná, nádherně zazpívaná následující píseň.

Ahojte drazí, jsem teď trošku nemocná (trošku dost), ale napíšu vám vzpomínku na „příjemnou procházku“, při které se údajně Mark Twain nechal inspirovat k Huckelberry Finnovi, a proto se nyní jmenuje Mark Twain Weg. Když už jsem slezla nevímkolikátý prudký kopec, našla jsem si hezké místo, kde jsem se rozhodla zemřít a svým zbrusu novým Victorinox nožem  se jala vyrývat do kůry stromu svůj testament.

Tuto neděli 10.1., to bylo už 29 let, co se žluté gumové kachničky dostaly na svobodu a od té doby si pořád ještě některé z nich klidně brázdí světové oceány. Během obchodní cesty z Hongkongu do USA 10. ledna 1992, spadl přes palubu lodi jeden z přepravních kontejnerů a navždy zmizel ve vodách Tichého oceánu. Obsahoval přes 28 tisíc gumových kachniček.

Je to už pár let, kdy jsem musela nedobrovolně začít od nuly někde jinde a někde jinak. Opustit dosavadní práci, přátele, bydlení, a netušila jsem, co počít se svým životem. Protože moje maminka celý život dělala průvodčí, stejně jako babička, rozhodla jsem se vyzkoušet také na vlastní kůži tuto profesi. Poslala jsem si životopis na nejstarší horskou železnici ve Švýcarsku, ne-li v Evropě, a byla přijata.