Tak jako ve staré Anglii – zpívávali pánové Vodňanský a Skoumal. Drala se mi ta píseň na mysl, když jsem srovnával svou první návštěvu Londýna (v roce 1965, tedy před neuvěřitelnými 57 lety!) s dojmy současnými. Skoro nic není jako ve staré Anglii! Tenkrát se po ulicích spořádaně a vážným krokem pohybovali uhlazení pánové v černých oblecích, s buřinkami na hlavách a deštníky v rukou, pravé to obrazy anglické spolehlivosti a solidnosti.

Vánoce jsou za námi a nový rok začal tak nějak normálně. Žádná hrůza se nekonala, žádné extra velké překvapení taky ne. Leden si tak lehce poklidně plyne, děti chodí do školy, a až na legrační objev posledního vánočního dárku se nic zvláštního nestalo. K tomu dárku se ale musím vrátit, protože je de facto strůjcem dalších událostí, a to zejména předčasného příchodu mé cestovní horečky.

Začalo to úplně nenápadně. Neutuchající bolest hlavy, která se mě držela zuby nehty celých šest týdnů. Růžové, žluté, zelené, modré ani žádné jiné tabletky nezabíraly a já nemusela hledat výmluvu, když jsem náhodou neměla chuť na sexuální hrátky, nebo když jsem chtěla vypoklonkovat nezvanou návštěvu. Po šesti týdnech už ta bolest byla otravná… později se přidalo škubání v levé straně obličeje, bolest očí, nemotornost, závratě a jednoho krásného večera jsem na chvíli oslepla na levé oko.

Já vím, není to zrovna bezva čas, který kolem sebe máme. Jako kdyby nestačilo počasí, které se nám mění jak lusknutím prstů. Nedávno bylo skoro sedmnáct plus, pak za pár dnů – a co že za pár dnů, někdy za pár hodin! ukáže se na teploměru o pětadvacet míň. Řeklo by se „neuvěřitelné“, ale je to tak… Jo, já si už odmala zvykla každou osobní nepříjemnost na počasí svádět. Ono je to tak jednodušší.

Jednou takhle v pátek měl manžel na starosti několik lidí ze zahraničí a po pracovní době s nimi musel vyrazit na prohlídku večerní a noční Prahy. Měli rezervovaná místa na večeři v Kampa Parku - krásně umístěné restauraci na břehu Vltavy s výhledem na řeku, Karlův most a noční projíždějící parníky s turisty. Večer se náramně vydařil a manžel dorazil v před čtvrtou ráno v podroušeném stavu domů.

Na začátku se to zdálo jako docela dobrý nápad. (Však z mého pološíleného nitra málokdy vzejde něco rozumného.) Již dlouho jsem plánovala noční výšlap na Rigi – Královnu hor a silvestr se nabídl jako docela dobrá příležitost, jak zažít něco neobvyklého a zároveň si splnit novoroční předsevzetí hned první den v novém roce. Jenže - byla to hurá akce a lidé v mém okolí zas příliš leniví, pohodlní nebo bojácní na to, aby něco takového se mnou podnikli. Proto jsem si dala inzerát na sociální sítě a první vlaštovky nenechaly na sebe dlouho čekat.

Jsem na sladké. Moc ... Je to vlastně životní pech, protože být štíhlá s touhle vrozenou vadou, je o život. Jo, v dětství jsem byla chmelová tyčka, dlouho mne maminka navlíkala do všeho možného, jen aby nebyly vidět moje koncentráčnické údy. Velmi rychle jsem (asi ve dvanácti) vyrostla, během prázdnin úplně ze všeho, a pak nabrat nějaké to kilo bylo nemožné. Jedla jsem sice jak dřevorubec, ale nic z toho na mně nezůstalo.