Hotel nám poskytl jedinou deku a tak jsem se trochu obávala noční zimy, se kterou jsem se už dost na Sahaře seznámila, ale byla jsem překvapená. V jeskynním pokoji prostě nebyla zima. Alain se probudil zároveň se mnou a naklonil se nade mne. Najednou mu pohled padl na řetízek na mém krku. Dotkl se ho prstem: "Tohle jsi neměla, když jsme vyjeli... kdes to vzala?" Na chvilku se ve mně zastavil dech.

Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Chápu, a jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev (který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost), měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD.

Znáte takovej ten pocit, když na ulici někdo zapíská, vy se otočíte a zjistíte, že to nebylo na vás, ale na o 20 let mladší a 20 kilo lehčí děvčátko? Tomu se u nás doma říká blamáž. Ma to výhodu. Většinou si toho nikdo nevšimne a jako blbec se cejtíte jen sama před sebou. Mně se dneska stalo něco podobnýho, ale jak už je mým dobrým zvykem, ráda se cítím jako blbec veřejně a tak vám to budu vyprávět.

"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)

Již je to bezmála 10 let, co žiji ve Švýcarsku, které je všeobecně známo tím, že má přenádhernou přírodu, výbornou integrovanou dopravu, perfektně připravenou armádu a kantonální politiku. Méně známým faktem je, že většina rodinných domů byla postavena s vlastním bunkrem (fakt) a že Švýcaři odjakživa holdovali zakládání rozličných spolků, tzv. “verein“. Ať už se jedná o střelecký, rybářský, šicí, či turistický spolek, každičký Švýcar je členem nějakého.

S „kamínkováním“ jsem se setkala už na jaře. Jenom jsem dost dobře nevěděla o co jde. Ráno jsem šla dolů do vesnice nakoupit v Coopu na snídani rohlíky. Cesta vede kolem kostelíčka sv.Vavřince a před ním na lavičce seděl malý andělíček, namalovaný na stříbrně nastříkaném oblázku. Tak jsem tak na to koukala, přemýšlela o tom, kde se to tam asi vzalo a proč to tam vlastně je. Oblázek jsem obrátila a na zadní straně bylo nějaké pětimístné číslo a malé tiskací "f".

Ne, vůbec si nedělám legraci, ale opravdu se chystám k obrovskému vražednému masakru. Vysvětlím. Jak se tak stále plácím doma, tak nejen že přetahuju nejrůznější verky z místa na místo, jiné přebírám a probírám a likviduju či rozdávám, tak se taky - mimo mnohé jiné - věnuju PĚSTOVÁNÍ KYTIČEK. A co se nestalo ...

Syndrom ADHD (porucha pozornosti a hyperaktivita) není jen záležitostí dětského věku. Trpí jím i celá řada dospělých, jen o tom ve většině případů nemají ani ponětí. Dost často se stává, že si tuto diagnózu uvědomí až v okamžiku, kdy se stanou rodiči a syndrom ADHD je diagnostikován jejich potomkům.