Už ani nevím, jak se ten pořad jmenoval. Rozhodně tehdy byly jen dva televizní programy a vysílalo se pár hodin denně. A „naživo“. Byl to myslím pořad o slavných Češích ve světě. Vzpomínám, že se právě z Brasílie, právě dokončeného brazilského hlavního města, vrátilo pár Čechů. Jestli tam pracovali, to už nevím, snad. Ale utkvěla mi v hlavě jedna střelhbitá odpověď zpovídaného muže:

Jak se tak toulám Facebookem, narazila jsem na stránky, kde si vylévají své srdce učitelé. Ne, budete se divit, nepíše se tam o malých platech, ale o těžkostech s učením. Následující příspěvek tam napsal třicetiletý učitel přírodovědných předmětů. S elánem se vydal do školy, ale se smutkem to nakonec vzdal… Vysvětluje to jistou frustraci a naštvanost učitelů, kteří chtějí učit moderně a nemůžou. Ono se totiž zdá, že "učit dobře" pořád ještě na řadě škol s konzervativní tradicí není vůbec normální.

Podíváme-li se na tetu Wiki, co znamená slovo bufetit, dočteme se, že bufetit = vybírat vyhozené věci z košů a popelnic za účelem jejich dalšího použití. Za tohle krásné slovo mohou v podstatě Francouzi a jejich vynález buffetu, čili místa, kde se dá rychle najíst. Patrně někdy v 70. letech minulého století vzniklo i ono krásně české bufeťák a bufetit, protože i za první republiky sice existovala kouzelná „bufátka“, ale zcela jistě tam jejich majitelé nenechávali válet nedojedené talíře. Ti se naopak snažili, aby měli v podniku čisto a útulno, maximálně rozdávali přebytky zadním vchodem.

Určitě se vám stalo, že jste nestačili včas sníst nakoupené banány, a některý - některé - opravdu takhle zhnědly... A teď si představte, že se dají velmi jednoduchým trikem přivést zpět do stavu "zdravého", zase jak čerstvě z obchodu přinešeného... A co na to potřebujete? Stačí jeden igelitový sáček, obyčejná rýže a fén. Ano, fén na vlasy...  A začneme čarovat: rýži vložíme do igeliťáku, do ní banán (banány), a necháme zavřené cca jednu hodinu.

Moje nejvíc nejlepší kamarádka, v podstatě spíš jediná, kterou mám, vždycky říká o každém novém chlapovi, že je ten nejlepší na světě. Vzhledem k tomu, že jí táhne na 40 a je pořád svobodná, asi zatím nebyl žádný opravdu nejvíc nejlepší. Já už přes 20 let stereotypně tvrdím, že nejvíc nejlepšího chlapa mám doma, takže se mnou na tomto poli není taková zábava jako s Káťou, ale zas jsem docela ochotná posluchačka. Kdybych měla říct, kdo byl v mém životě nejvíc nejlepší, tak by tedy z chlapů nebylo dost dobře možné vybírat, protože mi tak nějak chybí srovnání.

Podle jedné legendy z ostrova Pentecost v Jižním Pacifiku žila žena, která se rozhodla uniknout před svým zlým manželem. Vyšplhala na vysoký strom, uvázala si kolem kotníků liánu a těsně před tím, než ji manžel polapil, skočila dolů. Její muž skočil za ní, ale neuvědomil si, že on žádnou liánu nemá, a zabil se. Můžeme se jen domýšlet, jestli byl tak hloupý, nebo byly tamní domorodkyně feministky. Každopádně se díky této legendě vyvinula tradice, jíž se pak už účastnili výhradně muži, ať už aby se pojistili, že podruhé je žena neoklame, nebo v obdivu k její odvaze.

Ráno mi bylo blbě. Tak blbě, že jsem si mezi jednotlivými záchvaty paralyzující bolesti v podžebří, během kterých jsem používala porodní dýchání co znám z filmů, sbalila taštičku do nemocnice. Za hodinu to přešlo, jako obvykle, a já se zamyslela nad svým vztahem k jídlu a nad kvalitou mého trávicího systému. Kvalita systému totiž již od dětství dost výrazně pokulhává. Chutná mi bohužel ale kromě pendreku, snad úplně všechno.

No, není to zrovna láska nebeská, ale poslední dobou se mi po něm dost často zasteskne, a to fest, hlavně není-li poblíž. Je to navíc závislost jednostranná, protože je mi absolutně a doslovně "u ...", tedy on, u tý mý. Naštěstí mi věrně slouží, rozhodně nedělá to, co občas prováděl jeho předchůdce, který mi mé dary vrátil párkrát zpět, někdy i s haldou fuj vody vůkol. Však toho jsem striktně poslala ke všem čertům, tedy do sběrného dvora, kam se podobní nezvedenci odvážejí.