Filip Klecírek hleděl nepřítomným pohledem před sebe do zdi. Sedí v kalhotách na posteli, pod sebou zmuchlané prostěradlo. Teprve relativně nedávno mu bylo dvacet let – a už je více méně odsouzen k nebytí. Dostal šestnáct let – a to mu ještě při odvolání ubrali. Zatím si odseděl pár měsíců. Všechno má tedy teprve před sebou. Kdyby měl nějaký smysl pro humor, nejspíš by se usmál. Ale kde by ho měl vzít?

Sešel se rok s rokem a máme před sebou nejvýznamnější křesťanské svátky – Vánoce. Jsou spojeny s oslavou narození, s oslavou nového života. Vánoc jsem zažila už mnoho, ale jedny byly přece jen výjimečné, vryly se do paměti, neboť i pro mne byly spojeny s narozením, s darem, který nelze absolutně srovnávat s dary jinými.

Dnes vám nabízím sonet, jehož autorem je mladý básník, spisovatel a autor mnoha článků v nejrůznějších médiích, Marek Řezanka. Je to velmi mile vyjádřené přání klidu a pohody, všeho toho, co tak mnoho potřebujeme. Nejen na posledních pár letošních dnů, do Nového roku 2020 a vůbec všech dnů budoucích.

V kruzích. Chodíme v kruzích jako slepice, když ji chytíš a zatočíš se ní. Pak ji postavíš na zem a ona bude ještě pěknou chvíli přepadávat na tu stranu, na kterou ses točil. Jako malí jsme z toho měli děsnou p*del. Je to sice krutý, ale zas vím, jak vypadá živá slepice, jaká je na omak a jakou konsistenci má slepičinec. Kluzkou. No, a dneska si spíš připadám jako ta nebohá slepice.

Prolítáváte si vztahy jako squashový míček, občas se odrazíte ode zdi ke zdi, odskočíte od rakety a jenom se zachechtáte. Ale čím víc se smějete, nevěřícně kroutíte hlavou nad tím, že vaše nejlepší kamarádka se bláznivě zamilovala do ženáče, navíc kolegy a říkáte si to své ‚tohle se mi nikdy stát nemůže,‘ tím rychleji se blížíte okamžiku, kdy pochopíte, že nikdy se nemá říkat nikdy. Kromě dávky cynismu a realističtějšího pohledu na vztahy jsem si odnesla i jedno základní pravidlo, které mi rodiče zapomněli sdělit. Nejdřív si užij ty, chlap to zvládne vždycky.

Všichni po něčem toužíme a všichni se něčeho bojíme. Toužíme po lásce, po dálkách, po šťastném životě. A bojíme se nemoci, stáří, násilí. A smrti. To první potká málokoho, to druhé mnohé z nás. A to třetí všechny. Kašlu na genderistické žvásty, že žena je totéž co chlap a že si můžeme měnit pohlaví tím, že si to ráno rozmyslíme. Ta vysněná a někdy i skutečná žena je pro každého muže, jak o něm říká básník „muž, ten který nemá hrb“ prostě Manon. Manon, co je motýl. A příroda to ví a dělá vše pro to, aby žena byla krásná a bylo už z dálky vidět, že je to žena. Jistě, myslím tím ňadra. Na ně už bylo napsáno veršů!

Říká se, že Češi jsou národ kutilů a je fakt, že i mně se povedlo přivodit si několik komplikovaných zranění i při těch nejjednodušších činnostech. Viděl jsem jednou video, jak žena věší obraz a téměř u toho zbourá zeď; na základě tohoto videa je možné mne považovat za ženu. Když kamarádi viděli výsledek mého pokusu pověsit u nás doma obraz, musel jsem před nimi zatloukat, že jsem to zatloukal já.